Všimli jste si, kolik lidí má sklony zveličovat význam svého povolání?

Obvyklé je to zejména u úředníků, politiků, ale setkal jsem se s tím i u ajtýků (zkratka IT, jsou to lidé, kteří se ve firmách starají o to, aby počítače občas nefungovaly a oni to zase dali dohromady), železničářů i v dalších oborech.

U koho je však pocit vlastní výjimečnosti a nezastupitelnosti největší, to jsou vrátní. Takoví ti páprdové, kteří sedí u vchodů do různých úřadů i soukromých firem a kádrují návštěvy.

Rozdělil jsem si na základě mnohaletých zkušeností vrátné do následujících kategorií:

Mávači

Přijdete někam, na vrátnici (recepci) sedí panáček v uniformě. „Jdu do firmy Jarda a syn” hlásíte. Mimochodem — znáte nějakou firmu, která by se jmenovala třeba ´Jarda a dcera´ ?

Vrátný odvrátí zrak od křížovky, řekne něco jako „v třetim patře nalevo” a mávne rukou. Chce se vás zbavit, nemůže totiž přijít na afrického slona na tři. „Něco, L, O, co to jen může bejt?”

Mávači jsou v pohodě, pokud je moc neobtěžujete a necháte je číst Rytmus života. Ano, tento časopis je snad do všech vrátnic předplacen.

Další kategorií jsou Plniči povinností

Sedí za kukaní, když přijdete, tak si vás napíšou a chtějí po vás občanku.
"Proč bych vám dával občanku? Napište si jméno."
"Nejde. Musím si napsat občanku!"
"Nemám s sebou občanku!"
"Tak vás nesmím pustit!"
"Hm, tak ne. Škoda, pan ředitel mě očekává."
"Tak jděte."

Pak jsou to vyzvědači

"Moment, kam jdete?"
"Do Abcd s.r.o."
"Za kym?"
"Za paní Novákovou."
"Co jí chcete?"
"Proč se ptáte?"
"Musim vědět, co ji chcete!"
"Chci s ní mluvit."
"V jaké záležitosti?"
"Proč se ptáte?"
"Abych věděl, jak vás mám ohlásit."
"Chci s ní mluvit o optimalizaci zadávání tiskových zakázek a o specifických tiskových možnostech tiskového produkčního stroje XY."
"Aha. A z jaký ste firmy a jak se jmenujete?"
"Jsem z firmy Tiskněte s.r.o. a jmenuji se Franta Novák."
"A jste s ní domluvenej?"
"Ano, jistě."

Pan vyzvědač bere do ruky telefon vytáčí číslo a pak do sluchátka zahuhlá „máte tady návštěvu z firmy Pískněte, pan Ruda Polák.”

A nejhorší jsou Zpochybňovači
"Dobrý den, jdu na schůzku s panem Vránou."
"Tady žádnej pan Vrána nedělá!" nedá se vrátný mýlit.
"Ale dělá, před hodinou jsem se s ním telefonicky bavil."
"Pane, já to musim vědět. Řikám vám, že tady žádnej Vrána nedělá."
"Tak se podivejte."
"No podivám, ale je vám jasný, že zbytečně!?"
Zpochybňovač listuje seznamem, projíždí ho dvakrát, třikrát, a nakonec prohlásí: „No máte pravdu, dělá tady. Tak to tady asi nejni dlouho, že vo ňom nevim.”
"Tak mi ho prosím zavolejte."
"Teď nemá čas."
"Jak to můžete vědět, že nemá čas. Nikam jste se nedíval, nikam nevolal a ani ho neznáte."
"Teď si vzpomínám že mi řikal, ať k němu nikoho nepouštim, že bude mít nějakou návštěvu a že nemá čas."

A tak dál a tak dál.

Kdo nevěří, ať na nejbližší vrátnici běží. Nic jsem si nevymyslel, a když, tak jen trošku.

Příspěvek je inspirován návštěvou tří institucí za poslední týden. V první seděl za kukaní zpochybňovač, ve druhé mávač a ve třetí plnič povinností.

Kdepak, kam bychom to bez řádných vrátných dopracovali.