Chtěl jsem napsat článek o levicových bludech, nedávná situace s benzínem je pro jejich ilustraci jako stvořená... Ale on by se zase našel nějaký levicový úchyl, který by mě ruče označil za „nácka” nebo „Adolfa”, kteréžto označení slouží coby obecné denuncium kohokoli, kdo nesouhlasí s jejich fantaziemi. A mimochodem, když už jsem si koupil ty knížky o Hitlerovi, tak vám nabídnu aspoň několik perliček a minirecenzi...

To že nacismus a fašismus není totéž snad není třeba dnes nějak zdůrazňovat. Jen mne mate, že ve škole nám říkali (mimo jiných bludů), že Sovětský Svaz bojoval proti fašistům.

Nebo se třeba pamatuju, že nám říkali (v té škole), jak byl ten Hitler hrozný, že na jeho příkaz pálili knihy. Takže mne zarazilo, když jsem četl:

Okamžik kapitulace německé duchovní elity před „novým duchem” roku 1933 pak symbolizuje 10. květen — den pálení knih autorů, jež režim zavrhoval. „Zde klesá ke dnu duchovní podhoubí listopadové revoluce,” glosoval Goebbels přízračný výjev na Náměstí Opery v Berlíně, kde bylo do plamenů tohoto obrovského autodafé vhozeno dvacet tisíc knih básníků a filosofů, spisovatelů a vědců. Ale tento „zákrok proti neněmeckému duchu” — pálení knih, jež se v tuto noc hanby odehrávalo na všech vysokých školách Německa — nepodnítil Goebbels. Na svědomí ho mělo vedení sdružení Německého studentstva (Deutsche Studentenschaft), které tak chtělo v aktivitě předstihnout konkurenční Nacionálně socialistický německý studentský svaz (Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund, NSDStB). Na akci se však nepodílely jen nacistické studentské organizace. Svým podílem přispěli i mnozí z řad nacionalistické pravice. Při vyřazování knih, odsouzených ke spálení, z veřejných knihoven dobrovolně pomáhaly i místní úřady a policie. Univerzitní fakulty a senáty se v podstatě nezmohly na žádný významnější protest proti „zákroku”. Až na pár výjimek se autodafé účastnili i jejich členové.

(Díl 1, str. 443)

Navíc mi nějak nesedí označování NSDAP za „ultrapravici” a komunistů za „ultralevici”. Buď je má definice (Levice: Stát ví co je pro každého nejlepší, proto chce vše řídit, o všem rozhodovat a vše kontrolovat — pravice: Každý ať se o sebe postará jak dokáže, stát je od toho, aby pomáhal v tom, co není v silách jednotlivce) špatná, nebo je zařazení NSDAP doprava jednou z největších záhad politologie. Protože metody, cíle a postupy komunistů i nacistů jsou si velmi podobné... Jejich vzájemná nevraživost vypadá spíš jako souboj dvou kohoutů na jednom smetišti než jako boj ideologických rozdílů (spíš než boj pravá — levá mi to připomíná „boj o levou část”). Oběma ideologiím je společný nejen odpor ke „kapitálu” a k Židům (srv. nacistický termín „židobolševismus” vs komunistické „procesy se sionistickými zaprodanci”), ale i víra ve vlastní neomylnost, dějinnou předurčenost k vládnutí, bezvýhradná poslušnost k „vedení”, pořádek (nacistické „ordnung” vs komunistické „republiku si rozvracet nedáme!” nebo paroubkovské „prostě hajlovat se v této zemi nebude! Ale chci vám také říci, že pokud jsem já předsedou vlády v této zemi, nedopustím anarchii!”)


Při čtení těchto knih si člověk uvědomí některé děsivé pravdy.

Například že neodporovat zlu znamená pomáhat zlu.

Nebo třeba to, že „demokracie” se svými „demokratickými metodami” nemá naprosto šanci proti někomu, kdo se rozhodl, že ji zničí.

Taky to, jak se ty dějiny opakují...

Jak slušní ustupují...

Jak stačí být dostatečně drzý a nikdo ze slušných se nebude bránit.

Jak si ti slušní myslí, že když ty drzé vezmou mezi sebe, tak že je tím zneškodní.

Jak si slušní myslí, že drzí dají pokoj když dostanou co chtějí... A že stačí vzdát se některých svých práv na úkor těch drzejších a tím že se zajistí klid.

A jak tragické bývá uvažování typu „Máme právo proti nim zasáhnout, když říkají, že nás chtějí zničit? Nebyli bychom jako oni?”


Veškeré asociace, aplikace i analogie ponechávám na vás.

Jo a — doporučuji ke čtení. Ian Kershaw: Hitler. (1. díl Hybris, 2. díl Nemesis)