Mají jiné národy taky pořekadlo o dobrém skutku, který je po zásluze potrestán?

To jsem si takhle udělal program, který prozkoumal adresář a vytvořil playlist pro všechny MPtrojky, které v něm našel. Prostý program s prostou funkcí, volaný z příkazového řádku přes „m3u.exe”. Tenkrát jsem byl ještě pln nadšení, elánu a přesvědčení, že lidi mám vlastně rád, tak jsem program zveřejnil v dobré víře, že někdo přesně něco takového potřebuje. Ano, byli tři, co mi napsali, že je to fajn, že hledali přesně něco takového, a jeden napsal, že by se mu hodil ještě parametr -R na procházení vnořených adresářů. Tak jsem to udělal, protože to nebyl problém.

Tady mohla historka skončit s tím, že program, původně psaný pro mou potřebu, našel svého uživatele, uživatel měl radost že něco takového našel, já měl radost že má uživatel radost, zkrátka všichni jásali a bylo fajn. Nebylo. Obdržel jsem i několik mailů, kde mi jejich pisatelé sdělovali, že můj program je úplně na hovno, protože neumí vytahovat ID tagy, protože to či ono a vlastně je úplně zbytečný, protože přesně to a spoustu jiných věcí řeší grafický program XYZ.

Fajn, kritika dobrá, až na to, že nebylo mým cílem napsat alternativu k programu XYZ, ale napsat program, volaný z příkazového řádku, který bude umět vytvořit playlist podle názvů souborů, které najde v adresáři. Takový byl cíl a ten cíl byl splněn. Kritiku programu pak tedy lze považovat za kritiku vytčeného cíle. A kritizovat něčí vytčený cíl bez znalosti motivace dotyčného, dokonce i bez znalosti toho cíle je poněkud pošahané!

Ze začátku jsem se sice snažil kritikům odpovídat, že program XYZ samosebou znám, ale že jsem měl jiné požadavky, že jsem chtěl párkrát ťuknout do klávesnice a spustit dvacetikilový program než rejdit dvě minuty myší v osmimegové obludnosti, ale podobné vysvětlování je marné, marné, marné.

Nedokážu si představit, že třeba tajhle kolega Roj si postaví malou dřevěnou reprobednu k monitoru, s dvouma repráčkama a pasivní výhybkou, dá na web návod a já bych mu psal: „To je naprostá kravina, pasivní výhybky jsou na nic, měls tam dát aktivní filtr s operačníma zesilovačema a šest reproduktorů, celé do plastu, to je mnohem lepší...” Snad, kruciprdel, Roj ví, proč si postavil reprobednu k monitoru právě takovou a právě tak a návod zveřejnil hlavně proto, že někdo možná přesně takovou chce. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby chtěl postavit šestireprákovou plastovou bednu s aktivníma výhybkama, tak ji postaví, a to, že ji nepostavil, je hlavně proto, že ji postavit nechtěl!

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kde berou autoři podobných připomínkových mailů své přesvědčení, že:
- znají autorovy motivy a potřeby, které vedly k vytvoření čehosi, lépe než autor sám,
- autor stojí, ba přímo musí stát, o „kritiku” a jejich svatou povinností je sdělit autorovi svůj názor,
- pokud autor o jejich kritiku nestojí, je hlupák, namyšlený nadutec a arogantní pako,
- autor by neměl zveřejnit nic, co si napsal pro sebe, pokud to není naprosto perfektní, a že
- zveřejnění není opodstatnitelné ani předpokladem, že by se to, co je v jejich očích nedokonalé, mohlo hodit i někomu jinému

a nakonec jsem přišel na to, že lidi jsou v podstatě banda, já je rád nemám a že se radši příště sednu na ruce, než bych něco, co jsem si udělal pro sebe, pustil „lidem”. Ale to už se opakuju, takže bych měl přejít k tomu, o co mi jde, tedy k Dentově Soukromé Licenci.

Po webu se šíří spousta „svobodného” materiálu pod nejrůznějšími licencemi — GPL, BSD, Mozilla a dalšími. Tyto licence především ošetřují to, co s materiálem můžete dělat a za jakých podmínek, ale bohužel žádná z těch, které jsem našel, neošetřovalal případ, že někdo svolí s veřejným užíváním svého díla tak jak je. Chybělo mi především vyjádření prosté premisy: „Je to moje, i když je to umístěno na veřejném místě a i když to můžete používat. To, že to můžete používat, byla moje dobrá vůle, nikoli moje povinnost! A uvědomte si, že k tomu nemáte žádná práva, i když vám to tak může připadat! Pokud to zrovna vám nevyhovuje, znamená to třeba i to, že to není pro vás určeno, nikoli že je to nutně špatné!”

Pro takové případy jsem si sepsal svou Dentovu Soukromou Licenci. Je psána v nadsázce, nikoli jako právnický text, i když jsou v ní použity některé právnické obraty. Nevím, nejsem právník, ale předpokládám, že jí do „licence”, která by měla právní váhu, spousta věcí chybí, proto ji beru spíš jako jakési „provolání” ve smyslu výše zmíněné premisy.

Lidem pohybujícím se na internetu totiž asi často chybí základní povědomí o těchto věcech. Tím nemyslím fungování TCP, ale vědomí, že naprostá většina stránek, serverů a webů jsou soukromé, někomu patří a někdo do nich investoval. A to, že tam pustil lidi neznamená, že se svého vlastnického práva vzdal, že to musí tak být navždy a že má povinnost to neustále upravovat a vylepšovat, aby se to „lidem” líbilo.



Toto je první ze série článků „z Dentova šuplíku”, článků, které jsem postupem času napsal, ale nevydal, abych se nedejbože někoho nedotknul nebo abych se vyhnul nekonečnému vysvětlování „jak jsem to myslel”...