Někteří moji známí si v poslední době pořizovali štěně. A to první štěně, které kdy měli. Všichni byli zvědaví jaké to je.
Následující příspěvek není návodem, jak vybírat štěně. Není ani návodem jak se o něj starat. Jde pouze o popis událostí tak jak následovaly. O popis prvních hodin s novým štěnětem.
O koupi psa jsem uvažoval delší dobu. Asi tak půl roku než jsem si ho pořídil. Promyslel jsem si, co bych chtěl za rasu, nakoupil odbornou literaturu a začal objíždět kamarády (a kamarádky) pejskaře (pejskařky). Pak jsem na doporučení znalců navštívil chovatele a bylo jasno. Bez psa už to nepůjde.
Po nějaké době byl na světě vrh štěňat. Několikrát jsem se na ně jel podívat a nakonec jsem si vybral, které z nich by to mělo být.
Nakoupil jsem vybavení — hračky, misky, obojek, vodítko, dále krmení, vitamínové doplňky, sehnal spoustu starých hadrů na loužičky, balík starých novin a nechal si od známého sestavit přenosnou klec, která byla zároveň pelechem.
Mezitím se v mém okolí rozkřiklo že si budu pořizovat psa. Okamžitě mi každý začal udělovat rady co mám, musím, případně nemám a nesmím udělat.
Zajímavé bylo, že nejodbornější rady (hlavně kolem výcviku) mi udělovali lidé kteří psa neměli. Jejich rady, jak jsem tušil a později si i v praxi ověřil, byly k ničemu. Naštěstí jsem se jimi nikdy neřídil.
Pak se rozkřiklo co to bude za rasu. Rady nabývaly na intenzitě, odborníků přes toto plemeno kteří nikdy psa neměli přibývalo a já zůstával nad věcí...
Kýžený den D nastal v neděli 31. ledna 1998. S jedním kamarádem jsme nasedli do auta a hurá pro psa! Pamatuji si ještě, že byla velká zima.
Psa jsme převzali a já směřoval domů.
Doma se kolem pejska seběhlo všechno dostupné příbuzenstvo, takže jsem musel prohlásit že štěně je unavené a chce spát.
Štěněti se ale spát nechtělo. Přestože bylo už osm hodin večer, tak si střídavě chtělo hrát, dělalo loužičky a kňučelo.
Dal jsem mu najíst a napít, vynesl ho před dům a nechal ho vyvenčit. Jakmile jsem ho přinesl zpět domů, okamžitě pochopitelně udělalo loužičku.
Tu noc jsem se nevyspal. Štěněti jsem udělal místo vedle mé postele a myslel že bude v klidu. Jaký omyl! Štěně střídavě kňučelo, chtělo se mi vloudit do postele, chtělo si hrát a dělalo loužičky a hromádky. Prostě se mu stýskalo po smečce. Přes noc jsem s ním byl venku ještě čtyřikrát, přesto dělalo nepořádek i doma.
První noc jsem spal jednu hodinu, druhý den už mě nechalo na pokoji tři hodiny a do týdne to bylo tak, že jsem mohl spát v kuse i šest hodin.
A ještě přidám soubor rad, kterými mě zahrnuli znalci i „znalci”:
1) Zásadně nepouštět štěně do postele k novému páníčkovi. Dobrá až zásadní rada.
2) Když přivezu štěně, tak spát vedle něj na zemi ve spacáku. Víceméně dobrá rada, ale jde to i bez ní. Já to tak nedělal, protože rada přišla pozdě.
3) Zabalit do hadru budík (mechanický) a dát ho poblíž štěněte. Pravidelné tikání pejska uklidňuje. Radu považuji za dobrou, ale dozvěděl jsem se ji pozdě.
4) Nechat štěně v jiné místnosti nebo v boudě, ať si zvyká. Rada velmi špatná, přímo nesmysl. Na samostatnost má štěně dost času.
Mimochodem když jsem si štěně přebíral tak mu bylo sedm týdnů. Nikdy, nikdy, nikdy si neberte štěně mladší!
A jak to všechno dopadlo?
Již přes čtyři roky mám krásnou, chytrou, hravou, tvrdohlavou, línou, zvědavou, mlsnou fenku bulteriéra. Bílého bulteriéra. Bílého psa. (Bílý pes — anglicky White dog