Při nehodách se vždy objeví skupina lidí, kteří se dívají a nejeví žádnou snahu pomoci. Lidově se jim říká čumilové. Kde se to v těch lidech bere?

Tento jev patří mezi nejlépe ověřené hypotézy sociální psychologie, ovšem nazývá se méně hanlivě „efekt přihlížejícího”. Například v roce 1964 byl v New Yorku po půlhodinovém útoku zavražděn člověk. Vražda se odehrála ve tři hodiny ráno a policie posléze zjistila, že útok sledovalo 38 lidí. Nikdo nezvedl telefon, nikdo nezavolal o pomoc, nikdo se nesnažil vraždě zabránit. Čím to je?

Latané a Darley uspořádali experiment, při kterém spolu hovořili dvojice, trojice a šestice studentů. Studenti byli v kabinkách a hovořili spolu pouze přes mikrofony a reproduktory. Najednou uprostřed hovoru jeden ze studentů dostal „záchvat” (samosebou ho jen věrohodně hrál).
Pokud se jednalo o dvojici, druhý student opustil kabinku a šel pro pomoc během 52 vteřin — věděl, že je jediný, kdo o „záchvatu” ví a proto musí jednat. Když se domnívali, že o „záchvatu” ví ještě jeden člověk, šli pro pomoc pouze v 81% případů a čas se prodloužil na cca 90 vteřin.
Naproti tomu ve větších skupinkách, když se domnívali, že záchvat slyší ještě další čtyři lidé, odešel někdo pro pomoc pouze v 66% případů, asi po 166 vteřinách. Studenti věřili, že někdo jiný pro pomoc dojde, proto sami neudělali nic. (Pozoruhodné je, že se ani nepokusili domluvit, kdo pro pomoc dojde — prostě mlčeli.)

Výsledky pokusu ukázaly, že v těchto situacích hraje roli tzv. sociální inhibice (váhavost před ostatními), pocit že někdo jiný situaci vyřeší lépe a rozptýlení pozornosti spíše než sklony k apatii ("Mně je to jedno"). Jednají pouze ti, kteří si uvědomují, že věci „on to někdo udělá” nakonec neudělá nikdo.

Další experimenty pak ukázaly, že např. lidé pomohou tím spíš, čím méně je pomoc obtěžuje, popř. čím méně jim zasahuje do soukromí (na ulici vám lidé spíše rozmění peníze nebo řeknou kolik je hodin, než aby řekli své jméno).

A k tomuto pokusu si dovolím přidat ještě jednu asociaci:

Kdysi psal Reflex o skupině čumilů, která z Nuslí koukala nahoru na Nuselský most, kde se nějaká dívka chystala skočit, dokonce ji po čase i povzbuzovali ke skoku, když se jim čekání zdálo dlouhé. To je příklad efektu přihlížejícího v jeho patologické podobě, kdy přihlížející nemohou pomoci, a tak samotné neštěstí očekávají a zvráceně se těší na to, že jim „polechtá nervy”. Každý z nich, být sám, by se při pozorování takového výjevu cítil nesvůj. Ve skupině byly tyto pocity potlačeny.

PS: Ray Bradbury napsal brilantní povídku o „čumilech”... Možná o ní někdy scifista White Dog napíše příspěvek, tak mu nechci kazit pointu.