Nebo si alespoň před tím, než to začnete realizovat, přečtěte knihy Simona Bretta.

Dostaly se mi do ruky tři. Prevítem snadno a rychle, Kdo to tady chodí? a Další prevít? Jen to ne!. V tomto pořadí popisují první tři roky dítěte (takových knih je samosebou spousta), ovšem popisují ho z pohledu toho dítěte (a takových knih moc není). Jsou psány v ICH-formě, tedy přímo tím novorozencem. A velice explicitně vysvětlují, že:

• je chyba říkat před miminem „Teď budeš hezky hodný, že?”
  
• dítě ví, kdy má udělat pořádný bengál (když může nadělat nejvíc škody)
  
• je spousta způsobů, jak přivést rodiče do blázince, a dítě přijde zaručeně na všechny
  
• ten, kdo to má doma na povel, nejsou rodiče.

Půjčili jsme tyto knihy několika lidem majícím děti (Sakra, jak je antonymum k „Bezdětný”? „Dětný”?). Všichni se shodli, že knihy popisují realitu velice věrně, lépe než příručky „Máme doma miminko” nebo „Péče o kojence”. Navíc jsou psány velmi lehkou a čtivou formou, každý díl přečtete během hodiny a půl a pak můžete zbytek dne meditovat nad tím, že budete muset koupit další Cilest, že by nebylo od věci dát vydělat Durexu a možná že i tichý mnišský život v odloučení by byl lepší než TOHLE! (To samosebou přeháním. Dítě má určitě i kladné stránky, například s ním můžete být celou noc vzhůru, i když se vám nechce.)

Pro lepší představu malou ukázku z první knížky:
Moji drazí rodičové mají řadu vynikajících vlastností, ale vkus — no nic, pusťme to z hlavy.
Tak například, hned nad postýlkou — přímo v zorném poli nešťastníka, kterého do ní vrazí — je nesmysl s huňatými krokodýlky. Ne, teda vážně! Takové dítě třeba vyroste v představě, že krokodýlové jsou přítulní tvorečci — dovedete si představit to překvapení, až vyroste? Ten Světový fond na ochranu zvěře musí mít taky pěkně máslo na hlavě.
Už se nemůžu dočkat, až se v postýlce postavím, rafnu toho nejbližšího krokodýla a CELOU TU ZHOVADILOST SERVU!

PS: Přeji vám hezké čtení na víkend!