Malý pohled na věc. Proč je nemáme rádi? A oni nás...
Příhoda první:
Potkal jsem v neděli 1. června malé cikáně. Slovo Romské dítě nebudu používat z důvodů, které jsem již uvedl v tomto příspěvku.
Tedy potkal jsem asi sedmiletého malého cikánka prvního června na Den dětí. A toto děcko se mě zeptalo, jestli nevím kde se koná nějaká akce k tomuto dni. Nevěděl jsem to ale vysvětlil mu, kde by to asi tak mohlo být. Cikánek se otočil a šel úplně jinam.
Nejprve jsem to pustil z hlavy, ale pak začala fantazie pracovat naplno.
Pomineme důvody, proč s tím dítětem nešli rodiče. Pro ilustraci, na malém městě, kde se to stalo, je tato komunita Olachů, ke které mladíček patřil, považována za absolutně nejhorší sebranku.
Představme si, že by cikánek našel odvahu a na tu oslavu dne dětí došel sám.
Viděl by spousty svých vrstevníků, kteří si hrají, kteří soutěží, prostě se baví. Cikánek by se zřejmě chtěl bavit taky. Ale pravděpodobně by se musel bavit sám. Docela živě si dovedu představit rodiče ostatních dětí, jak svým ratolestem zakazují hrát si s tim cigošem, běž od něj, než ti něco ukradne, a podobně.
Mladý Olášek by se zklamaný vrátil domů, někomu by si možná postěžoval a na nás, bílé, by zřejmě na dost dlouho zanevřel. Kromě toho by se od svých spolubydlících dozvěděl, že to mohl od těch zasraných jogurtů (tedy nás, „bílých”) čekat.
Nebo přeháním?
Příhoda druhá:
Před několika lety jsem šel od vlaku domů a napadl mě fyzicky dosti disponovaný cikán. S výrazy, které zde nechci publikovat (tento příspěvek mohou číst i děti a výrazy slušné nebyly) do mě začal mlátit a kopat jako zběsilý. Jeho kamarád, fyzicky ještě disponovanější, pobaveně přihlížel — naštěstí pro mě.
Naštěstí cikán nebyl tak velkým bojovníkem jak se zdál, jeho údery a kopy sice měly sílu ale ne razanci a techniku. Takže díky tomu a díky náhodným kolemjdoucím jsem vyvázl naprosto bez úhony.
Přesto mě občas napadá, když si na to vzpomenu, že cikáni jsou banda lotrů, kterým se nedá věřit, kteří jsou záludní a je lepší se od nich držet co nejdále.
Nebo přeháním?
Jistě i mezi „bílými” dětmi jsou zloději, samozřejmě jsem později narazil na polodebilní Čechy, mnohem agresivnější než cikánský bitkař kterého jsem náhodou potkal na cestě od vlaku.
Ale jednou nabytého dojmu se člověk těžko zbavuje.
Nebo přeháním?