Ostatně kdo by nechtěl, že? Ale asi mi není dáno!

A pokud člověku není dáno, má smůlu. Je to jako v tom starém vtipu, kde se ptá ředitel cirkusu: „Klaune, proč ten kůň nezpívá?” Klaun odpovídá: „Není mu dáno...” a ředitel: „No tak mu dejte!” Ostatně posuďte sami.

Chtěl bych být frikulín, co je fakt v poho, který ví, kde to žije a který tráví život na párty s fakt supr kámošema. Chtěl bych mít schopnost říkat věty jako: „To je fakt cool supr úlet pro fšechny pohodáře” a při poslechu nějaké vyklidněné pohodovky se hodit do klidu a bejt free. Jenže na to nemám buňky.

Zaprvé nevím, co je trendy a i kdybych to věděl, nebudu to umět nosit. Kdybych si pořídil kalhoty kapsáče o čtyři čísla větší, což je děsně kůl, a k tomu takový ty velký boty, co se nosej rozvázaný, tak budu vypadat jako debil, kterej se zamotal do stanu a navíc se přizabiju, protože si šlápnu na tkaničky. Strašně rád bych třeba nosil mobil na krku, jenže bych si připadal jako alpská dojnice se zvonečkem, obzvlášť kdyby mi někdo volal.
Navíc nechápu, proč bych měl nosit tričko za 1.500,- když mi stejnou službu udělá tričko za 500 Kč. Ne že bych na to neměl... Stejně tak nechápu rozdíl mezi boxerkama „de obyč” a boxerkama s visačkou nějaké firmy — v obou se mi chodí stejně.

Být frikulínem s sebou nese ještě další úskalí — je třeba se bez milosti zbavovat věcí, co jsou OUT. Mohu mít všechno cool, ale jakmile vytáhnu mobil, který není zrovna ten týden IN, jsem odepsaný... Frikulínství asi tím pádem stojí spoustu peněz, které radši dám do něčeho jiného, třeba do absolutně outových knížek a počítačů.

Moje neschopnost frikulínství se ukázala už na základní škole. Všichni měli céčka. Já ne. Všichni byli IN a se mnou se neměli o čem bavit — neměl jsem céčka. Moc jsem je chtěl, chtěl jsem být také IN (tenkrát se tomu ale ještě tak neříkalo), chtěl jsem být jako oni. Nakonec jsem céčka sehnal. Ale zase jsem byl OUT — už to „nefrčelo”...

A od té doby se to se mnou táhne...