Kdysi jsem jel navštívit jednoho známého. Přijel jsem na návštěvu Trabantem. Známý se podivil podivením velikým: „Ty, podnikatel, a jezdíš Trabantem?”. Jezdil jsem a nepovažuji to za nic mimořádného.
U nás je obecně zakořeněný odpor vůči lidem, kteří svou práci vzali do vlastních rukou. Každý druhý si myslí, že „podnikatel” znamená automaticky totéž jako „snobský zbohatlík, který kašle na obyčejné lidi” případně „tunelář”. Tak tomu samozřejmě není.
Nejprve ale k tomu slovu „Podnikatel”. Nemám to slovo rád. Chápu, když někdo dělá sám na sebe, případně zaměstnává lidi. Proč ho ale označovat jako podnikatele, když je to třeba pekař, opravář, obchodník, kadeřnice, řidič, překladatelka. Pokud se někoho zeptám, čím se živí, a on mi řekne že je podnikatel nebo ještě lépe soukromý podnikatel, tak vím, že mluvím s pitomcem.
A abych se vrátil k té averzi vůči „pdonikatelům”. Jde jen o závist, naši národní povahu. Kdekdo řekne „tomu se to podniká, kdoví kde přišel k penězům...” a podobně. Ovšem je pravdou, že podnikat, tedy živit se samostatně dnes může každý, komu vydají živnostenský list.
Sám jsem se živil několik let jako „OSVČ”, tedy osoba samostatně výdělečně činná. Nyní jsem zaměstnancem, protože si vydělám více peněz s menšími starostmi. Během několika let svého „podnikání” jsem si nevydělal ani na BMW, ani na luxusní dovolenou na Tahiti. Prostě jsem dělal co mě bavilo a dělal jsem to tak jak mi vyhovovalo. Kromě toho jsem nikdy nebyl na pracovním úřadě, nikdy jserm si od státu nevzal ani korunu. A věřím, že takových „podnikatelů” je většina. A o pdonikatelích, kteří neplatí daně a jezdí si v novém „Bavoráku” pěkně píše Jan Blaha na Neviditelném psovi v článku „Daně: pohled OSVČ”. Tento článek velmi doporučuji ke čtení každému, kdo se chystá nadávat každému, kdo se má lépe.
Ne každý, kdo podniká je zloděj. A pokud si o někom myslíme že je, je potřeba to nejprve dokázat. Pouhé podezření je málo.
Ale abych se „podnikatelů” jen nezastával. Jsou mezi nimi exoti, kteří se tváří že všemu rozumí a všude byli dvakrát, popř. kde nebyli tam se chystají. Pohrdají obyčejnou lůzou a není snadné s nimi vyjít. Pak jsou také podnikatelé stěžovatelé. Mají dost práce a pořád nadávají jak dřou od rána do večera a co z toho. Neberte je vážně.
Ovšem nejotřesnější zážitek jsem měl s jednou majitelkou jedné restaurace. Byla to Ukrajinka, což je v tomto případě důležité. Oni obyvatelé zemí na východ od nás prostě mají jinou mentalitu, ať se nám to líbí nebo ne. To ovšem ještě neznamená, že si sem mohou tahat svoje manýry jak se jim zlíbí. S jedním známým jsme si v t0 restauraci dali večeři a několik piv, když nám majitelka oznámila. že zavírá. Když jsme ji řekli, že má podle otevírací doby zavírat až o půl hodiny později, tak nám suverénně řekla, že podnik je její a zavírat si bude kdy chce. Tato odpověď byla skutečně šokující. Nikoho možná nepřekvapí, že do měsíce zkrachovala — ačkoliv restaurace byla v centru města, ceny byly přiměřené a prostředí příjemné, přesto jí tam nějak přestali chodit hosté. Tedy o arogantní lidi nestojím ať to jsou podnikatelé, zaměstnanci nebo kdokoliv jiný.
A nakonec mě dráždí mladí frikulíni — zbohatlíci. Je jim tak dvacet let a každému dávají svým chováním najevo, jak jsou IN. Každý z nich dostal nějakou tu firmičku od papínka a teď jsou z nich „páni podnikatelé”. Nosí teplákové soupravy značky Nike s obrovským logem na zádech a se zlatými řetězy na krku. Jezdí patnáct let starým BMW a jsou těžce COOL. Kvůli takovým si nedělám zbrojní průkaz, protože mít u sebe bambitku, tak bych je musel střílet na potkání.
V příštím pokračování napíšu něco o „Managerech”. To je ta sorta lidí, kterou třeba Arthur nenávidí, a já stále nevím proč