Mám jeden zvláštní povahový rys: Nesnáším, když na mne cizí lidé sahají. Ovšem čím je mi dotyčný odpornější, tím větší má touhu na mne sahat. Čím to je?

Velmi markantní je to například v hospodách. Teď už do nich chodím velmi málo (mimo jiné i kvůli těm osahávačům), ale dřív, když jsem ještě do různých putyk chodil častěji, tak se mi celkem pravidelně stávalo, že se našel nějaký opilec, který pocítil silnou potřebu mi vysvětlit své názory. Prosím, opilci takové potřeby mají. Ale proč mi je musí vysvětlovat tak, že mne chytnou okolo ramen a z deseti centimetů mi vydechují do obličeje pach Startek a lihu za blábolení: „Hele... jako... já ti řeknu, jo... a mně můžeš věřit, ne... kurva... věříš mi, ne??? No!!! Tak jako... (krrrk) já ti řeknu, viď, vole... čáro, vole...” atakdále a konce to nebere. (Proč mi opilci zásadně touží říkat Čáro? Mám sice přes dva metry, ale já jim také neříkám Houbo nebo příhodněji Fujtajble...)

Myslel jsem, že se těchto „příjemností” vyvaruji, když nebudu chodit do hospod. Ovšem otlapkávači číhají třeba i na nádraží. Takový homeless ke mně přijde, chytí mě za loket a s očima upřenýma na podlahu něco blábolí. Naučil jsem se je odpálkovat během několika vteřin, ale ten dotyk mi velmi vadí.

A vadí mi i dotyk na cokoli v mé intimní zóně, například na psa. Od té doby, co chodíme se psem na procházky, registruji další sortu chmatačů. Pracovně je nazývám „Tyseškrásnejjásitěpohladím”. Což, krásného pejska máme. Říká to hodně lidí, které potkáváme. Většinou se usmívají, prohodí pár slov, někteří začnou povídat o tom, co mají doma, začnou se vyptávat, jak je ta naše fenka stará atd. To asi k setkání pejskařů patří. Ovšem chmatači se k našemu psovi sehnou a začnou ho hladit. Aniž by se třeba zeptali „Můžu si ho pohladit?” To mě může čert vzít! Já nechci, aby se náš pes nechal bezelstně hladit od kdekoho, komu se zamane. To by nemuselo dobře skončit. I přátelská povaha má totiž své meze.

Ještě se nám nestalo, že by si psa chtěl pohladit nějaký manažer, student nebo důchodce. Zato spousta bezdomovců, opilců a podobných existencí. Zrovna dneska — sehnula se k němu paní v pokročilém stádiu degradace osobnosti a začala na něj chmatat. Bylo mi to zhruba stejně příjemné, jako kdyby sahala na mne. Povídám jí: „Nesahejte na ni, prosím...”
Vágusačka: „Neměj strach, já mu nic neudělám...”
Já: „Nesahejte na ni!”
Vágusačka: „Co se bojíš? Já mám doma taky pejska!”
Zatmělo se mi před očima a povídám: „Mně je jedno co máš doma, prostě na toho psa nechmatej...” a s důrazným FUJ! jsem psa odtáhl.

Na takovéhle scény nemám nervy... Už se těším, až bude našemu psovi rok. Chci pak vidět toho vágusáka, který si bude chtít pohladit třicetikilového dobrmana!