Což o to, u televize to tak někdy chodí. Ale proč proboha píšou „básničky”?

Víte co mám na mysli... Moderátor nějakého pořadu vždy začne o tom, že "diváci nám píší a posílají nám i básničky, například -" a v tu chvíli na mě jdou mdloby. Tuším totiž co bude následovat. A málokdy se mýlím.

Žádné z těchto děl si nepamatuji (to snad ani nejde), ale pokusím se něco podobného vyplodit:
Gondíci jsou suproví
to dneska už každý ví
Adéla a Dalibor
mají skvělý humor.
Gondíky má každý rád
Co si můžou více přát?
A proto je tam často dávejte
našim očím radost dělejte.
Ať jim to dlouho vydrží
a v televizi se dlouho udrží
atakdále...

Nevím zda tyhle básničky nepíšou retardované děti... Pokud ano, rozumím tomu. Ale obávám se že to tak není. Esmeralda byla krásná, a to byla její spása, don Manuel jí neměl rád a ona si ho měla brát... — to nemůže napsat retardované dítě. To musí napsat retardovaný dospělý.

Prosím. Není každý Nezval ani Neruda. Nemůžeme po lidech chtít, aby se vyjadřovali jako Seifert. Ale když už někdo píše básničky do televize (a počítá s možností jejich přečtení) by měl vědět několik základních věcí. Například že báseň musí mít rytmus. Že by strofy, které se spolu rýmují, měly mít stejné metrum (střídání přízvučných a nepřízvučných slabik) a stejný počet těchto stop. To je totiž to, co dělá báseň básní — ne rým, ale rytmus!
Navíc nikde není napsáno, že se musí rýmovat první strofa s druhou a třetí se čtvrtou... Naopak, skoro nejčastěji se používá taková forma, kde se rýmuje druhá strofa se čtvrtou. Pro ilustraci
1: Pec nám spadla pec nám spadla
2: Kdopak nám ji postaví?
3: Starý pecař není doma
4: a mladý to neumí.

Všimněte si: Pravidelně se střídají přízvučné a nepřízvučné slabiky (trochej), první a třetí strofa mají osm slabik, druhá a čtvrtá sedm a rýmuje se pouze druhá se čtvrtou. Takovéhle schéma je nejbezpečnější pro začínající veršotepce.

Pokaždé, když slyším Na AZ kvíz se rádi díváme, odpovědi si zkoušíme, je to príma pořad, měli by ho vysílat pořád, trpím a musím si pak nasadit kyslíkovou masku kvalitní poezie. Pro ty, co jsou na tom podobně, tu mám báseň Kůň od Christiana Morgensterna (nevím čí je to překlad, nejspíš Josefa Hiršala):

U Steinů někdo zazvonil.
Kuchařka škube kuře.
Mína jde: Kdopak by to byl?
Kůň stojí přede dveřmi!

Mína přirazí dveře: Řach!
Kuchařka: Co se děje?
Slečna přichází v bačkorách.
Přichází celá rodina.

"Promiňte," kůň se představil,
"jsem kůň truhláře Bartla,
onehdy jsem vám dopravil
dveřní a okenní rámy."

Čtrnáct lidí a mopslíček
stojí tu jako v snění.
Hop! poskočí si mazlíček.
Ostatní stojí jak sloupy.

Kůň, že tu není pochopen,
jazykem pro sebe mlaskne,
klidně se obrátí a zas ven
po schodech odchází dolů.

Těch třináct hledí na pána,
zda k tomu nemá co říci.
"To byl,"praví profesor Stein,
"zážitek vskutku zvláštní."

Hezký víkend.