Asi jak komu, že? Ale — když někoho potkáte poprvé, tykáte mu nebo vykáte? A když někomu poprvé napíšete komentář do blogu, jaké oslovení zvolíte?

Přiznám se, že si se svými kolegy v práci většinou tykám. Pokud jsou ve stejné věkové kategorii a je to na pracovišti zvykem, proč ne? Ovšem starším kolegům nebo ženám zásadně vykám a když mi tykání nabídnou, chvíli mi trvá, než si na to zvyknu.

Něco jiného je to s šéfy. Šéfům raději vykám. Tykání má totiž jednu nevýhodu — vytváří dojem „kumpánství” a určité „solidarity”. (Vždyť i soudruzi si tykají, jsou si totiž všichni rovni. Někteří si jsou ale rovnější.) V týmu je to pozitivní, ale ve vztahu nadřízený — podřízený podle mého názoru škodlivé. A naprosto směšná je varianta: „Můžeš mi tykat, když budeme někde venku, ale v práci (škole) mi vykej!”

Váhám s přijímáním tykání od šéfa — těžko se ho (toho tykání) totiž zbavuje. A když pak nedejbože dojde k nějakým sporům a vádám, dovoluje vykání zůstat nad věcí a nepřenášet spor do osobní roviny.

A jak je to s těmi vzkazy na blozích? Tady nevidíte, kolik je autorovi let (pokud to někde nenapíše). Navíc — pokud je vám víc jak třicet, netykáte si při prvním setkání ani s lidmi stejné věkové kategorie (já netykám ani mladším...), takže rozhodnutí je jasné — vykat! Ovšem tykání zase navozuje určitou intimitu, pocit souznění s autorem (Souhlasím s tebou, jsem na tvé straně), navíc tykání je zřejmě úzus českého internetu z jeho dřevních dob, kdy se všech patnáct uživatelů navzájem znalo...

A tak třeba zažívám schizofrenní situaci, kdy MedvídkoviPú ve vzkazech tykám, ale Danielu Dočekalovi v mailech vykám. Mám totiž dojem, že Púa znám (z toho co píše na internetu), ovšem pana Dočekala jsem v životě neviděl. Stejně tak Pixymu tykám (jako Arthur, taky blogger), ale Petru Staníčkovi bych v mailu asi vykal (jako Martin). Ovšem při osobním setkání s nimi bych čekal, jaké oslovení zvolí druhá strana. (I když bychom si asi tykali...) Takovému Marku Prokopovi pouze vykám. Připadalo by mi blbé napsat mu Ahoj Marku... Stejně tak většině uživatelů Bloguje, pokud je neznám z dřívějška nebo pokud nejsou o hodně mladší.

Možná je to i tím, že lidem, které známe pod přezdívkou, spíš tykáme...

Zkrátka — vykání je lepší všude tam, kde chcete udržet určitou noblesu komunikace... Ale zase má to nebezpečí, že si ho druhá strana může vyložit jako odtažitost, namyšlenost nebo snobismus.

Tím ovšem nechci nijak naznačit, že mi moji čtenáři musí v příspěvcích vykat! To ne! To je věc každého člověka, jaké oslovení zvolí. Tímto článkem jsem chtěl pouze popsat, podle čeho se rozhoduji já, a také si trošku postesknout. Na vykání totiž není nic špatného. Nemusíme si všichni tykat — pokud si s někým vykáte jen proto, že jste propásli možnost „potykat si”, zkuste kompromisní variantu — oslovovat křestním jménem, třeba „Davide, podívejte se...” Je to stále vykání, ale dáváte dotyčnému najevo, že je vám jaksi blízký.

PS: Samozřejmě nic z výše uvedeného neplatí pro jedince, kteří rovnou všem bez rozdílu tykají a píší vzkazy jako Seš snad debil, né? Co to tu píšeš za p*čoviny? — já psal o mezilidské komunikaci, nikoliv o hulvátství! Když mi začne hulvát tykat, já mu odpovídám vykáním — alespoň se nemohu snížit na jeho úroveň!