Já se vám divím, že vymýšlíte takové složité způsoby jak se zabít. Vždyť máte krásnou a téměř jistou možnost na dosah ruky! Posuďte sami:

Na víkend jsme jeli na návštěvu za mými rodiči. Autem. A v poslední vesnici před cílem stáli policajti a dirigovali mě ke kraji, protože silnice byla uzavřená. Stalo se tam totiž to, že řidič v autě chtěl odbočit doleva, ale protože proti němu jel kluk na motorce, přibrzdil a dával mu přednost. Jenže to těžce nesl jiný motorkář, co jel za ním, a tak ho prostě předjel. Zleva. Přímo do toho protijedoucího motorkáře. Chtěl se někam rychle dostat, dostal se akorát do statistiky mrtvých. Bohužel s sebou vzal i dalšího nevinnýho.

V sobotu jsme jeli na výlet. Po okresních silnicích, které mají tu vlastnost, že vesnice vzdálené od sebe 3 kilometry spojuje
asfaltová cesta délky 6 kilometrů. Šířky tak na jeden a půl auta (nebo dva malotraktory). Samá zatáčka, samá díra. Takže jsem přizpůsobil svůj styl jízdy stavu vozovky a jel jsem těch sedmdesát. Za mnou se najednou objevil zelený džigulík a v bezpečné vzdálenosti podle majitelů zelených džigulíků (=30 cm) jel za mnou. Nenechám se pitomcem znervóznit, takže jsem jel dál těch sedmdesát, do zatáček šedesát, a žigulista pěnil. Pak, na rovince, mu svitla naděje a jal se předjíždět. Jenže než mu svitlo, já měl na tachometru už devadesát. Když jsem viděl, o co se pokouší, zajel jsem víc ke kraji (nenechám se odřít) a viděl jsem ho, jak se za šíleného řevu trápeného dvacetiletého motoru posouvá kolem nás rychlostí 95. Ale neulehčil jsem mu to — jel jsem stále těch devadesát. Když chce předjíždět, tak ať se stará... I když měl na tom JIGULI pražskou značku, nezmátl mě: Byl to evidentní vidloň s rádiovkou na hlavě a asi pospíchal, aby mohl nakrmit králici a stihnout ještě GoGo šou...

A zatímco tenhle vidlák v neděli v hospodě vyprávěl kumpánům, jak „tomu debilovi ve Fordu, co se sral devadesát, ukázal, jak se jezdí,” my se vraceli domů. Před Táborem jsem předjížděl do kopce nějaký kamion a najednou — VRAOOOOUUUUMMMMMMM a mezi mnou a tím kamionem prosvištěla červená motorka rychlostí tak 150 km/h. Za dvacet minut v Táboře ležela červená motorka na kruhovém objezdu jako kravský ohon, všude okolo spousta policajtů...

No a před Budějicema jsme se dostali do takové šňůry aut — asi deset aut, jedoucích těch 110. Zařadil jsem se a srovnal rychlost, protože nebyl důvod předjíždět a navíc v protisměru stále jezdila auta. To ovšem ignoroval dement ve stříbrném Passatu, který NUTNĚ potřeboval jet rychleji, takže začal předjíždět... Jenže se mu najednou vynořilo auto v protisměru, tak jsem musel šlapat na brzdu, aby se pitomec mohl zařadit. On pak předjel několik dalších aut a když jsme jeli z kopce, viděl jsem, jak do kopce před námi jede škodovka. Úplně vpravo, to znamená po krajnici. Tu předjíždí stříbrný Passat. A toho předjíždí černý Mercedes... To celé na silnici E-55, která rozhodně NENÍ pro takové eskapády navržena.

Takže milí sebevrazi... Nasedněte na motorku a vyražte. Pokud pojedete co to dá, buď se zabijete sami nebo vás někdo v protisměru sejme.

A ostatním řidičům připomenu základní body pro přežití:

1. Kam nevidím, tam nejedu.
2. Na jakou rychlost do kopce, na takovou z kopce.
3. Za každou zatáčkou vyjede náklaďák.

Ovšem je vám to na pendrek, když proti vám pojede sebevrah, právě zažívající opojení svobodou a orgasmus z rychlosti.

PS: Už přesně chápu, co měl na mysli Jirka Kouba s tím dokazováním si. Zkusil jsem na skoro prázdný dálnici šlápnout na plyn. A teď vím, že to auto dokáže jet sto sedmdesát (určitě i víc, ale to jsem si netrouf'). Takže jsem v klidu, když mě předjíždí Fabie (1.2 litru) stotřicetikilometrovou rychlostí... Proč tomu řidiči nepopřát, aby si pošimral svoje ego, ne?