Arsinoe popisovala dámská traumata, já pak jako reakci napsal o mužských, ovšem zapomněli jsme na jednu podstatnou věc! A tou jsou dětská utrpení!

Děti mají také svá traumata a o jednom z nich se zmiňuje Týden. Já si dovolím rozepsat se o tomto traumatu trošku šířeji a subjektivněji.

Toto příkoří se děje ve školních jídelnách na základních školách a nejčastěji na prvním stupni, když jsou děti ještě bezbranné a naivně důvěřivé. O to je toto počínání hnusnější a jeho následky trvalejší.

Utrpení mohu rozdělit do dvou částí:

První částí, hmotnou, jsou tzv. blafy: Buchtičky se šodó, rýžový nákyp, škubánky, tlusté maso, vařené hovězí, prorostlé takovým tím fujtajblem, UHO, boršč, fazolové lusky, hrachová kaše... Snad každá školní jídelna má nějakou z těchto specialit...

Naprostým králem první kategorie jsou asi tzv. povidlové knedlíky, což je specialita, o které mi vyprávěl kolega. U nich ve školní jídelně vzaly kuchařky houskové knedlíky z předešlého dne, každému nebohému dítěti daly na talíř dva, někdy tři kolečka těch oschlých knedlíků a na to lžíci marmelády.


Druhou část, duševní, nazvěme psychoterror: Učitelka stojí u okýnka, kde se vrací talíře, a nutí chudáky děti, aby dojedly co mají na talíři. „Budeš tu sedět dokud to nesníš” je jejich zaklínadlo. Známý mi popisoval případ, kdy se jeho spolužák pozvracel do hrnce s polévkou, protože ho učitelka donutila sníst talíř té polévky (která mu nechutnala, kterou si ošklivil a ze které se mu zvedal žaludek) a pak ho donutila, aby si šel přidat... Nepřipomíná vám to něco? Asi bude trochu pravdy na tom, že rozdíl mezi pedagogem a pedofilem je ten, že pedofil má děti opravdu rád!

A tyhle dvě věci dohromady tvoří averzi k vybraným jídlům.

Přiznám se bez mučení — rád jím. Ten, kdo si mě neváží by snad mohl říct, že přímo s chutí žeru. A když nejaké jídlo nesnáším, tak to už musí být! Nesnáším jich asi sedm — vše od těch buchtiček k vařenému hovězímu, viz výše a k tomu všechno co se klepe (aspik, sulc apod.) a cokoli, z čeho cítím mléko. U počátků šesti z těchto sedmi averzí stojí školní jídelna, konkrétně jídelna základní školy v Hrubém Jeseníku, roky 1979-1981. Ta nemůže jen za averzi k rosolu, tu jsem získal asi v Bulharsku u moře, když jsem poprvé viděl medůzu.

Konkrétní případ vzniku averze: Měl jsem poprvé buchtičky se šodó. Možná kdyby bylo to šodó opravdu dobře uvařené, tak by mi chutnaly a rád bych je jedl dodnes, ale školní jídelna není Alcron, šodó byl lepkavý smradlavý humus a mně se z něho zvedal žaludek. Ovšem vrátit jsem to nemohl... Stoupla si ke mně kuchařka a musel jsem to sníst... (Bylo mi šest let, to jsem ještě byl hodný hošík. O pár let později by měla kuchařka šodó na uniformě a modřinu na noze.) Pach toho hnusného blafu jsem cítil ještě večer. Když jsem to říkal mámě, poradila mi, abych řekl kuchařkám, ať mi dají jen suché buchtičky. Hahá...

Za týden byly opět buchtičky se šodó, já nakráčel k okýnku s hlavou hrdě vztyčenou a řekl jsem: „Dejte mi jen suché buchtičky. Já to nechci polejt!” Kuchařka se zasmála chraplavým smíchem a povídala: „Všechny děti to jedí, tak ty to budeš jíst taky! Já si na tebe dám pozor!” (Od té doby mám také averzi k argumentům typu „Dělají to všichni, tak ty musíš taky...”)

Seděl jsem nad talířem a brečel... A doma si mysleli, že si vymýšlím a že jsem přišel pozdě proto, že jsem lajdák.

Pak jsem musel jíst tlusté maso a když jsem to odmítl ("Budeš tady dokud ho nesníš!") a už bylo pozdě, tak kuchařka vyměkla a já si to maso musel vzít s sebou do kapsy. Takže jsem doma dostal za promaštěnou kapsu kalhot a když to bylo potřetí, tak si máma došla na tu kuchařku a já tam už nemusel.

Všechny averze se vytvořily v těch šesti, sedmi letech a já se jich za čtyřiadvacet let nezbavil! A už asi ani nezbavím. A předpokládám, že něco podobného zažilo asi 80% mých vrstevníků. Nevím jak je to dnes, sám děti nemám, ale podle toho, co psal ten Týden, to nebude jiné. Snad jen ty učitelky už nedělají bachaře. Asi se bojí, že by je žáci ztloukli!

PS: To je taky odpověď všem těm, co se podivují, že nejím to a to, když je to přeci taková dobrota. Možná ano, já vám to věřím. Ale já to nejím a může za to nejspíš ta kuchařka.

PPS: Jmenovala se Fadrhoncová! Ať má alespoň ostudu, když já mám kvůli ní ty averze k možná dobrým jídlům!