Nejkrásnější česká žena? Co má tohle znamenat?
Nezlobte se na mě, ale občas si připadám jako blázen. Možná jsem se bláznem pod drtivým náporem reklamních billboardů už stal. Chodím po ulicích a myslím si „ne, to není pravda!”. Možná to i říkám nahlas, jen si to neuvědomuji.
V čem je problém? V nejkrásnější Češce.
Poprvé jsem si té fotografie všiml cestou do práce. Šílený výraz uštvaného zvířete, které je zahnané do kouta a bude se bránit za každou cenu. Bojovně upravená hříva dlouhých vlasů. Asi jako lev když se chystá zadávit nebohou antilopu. Jenže tady asi nejde o útok za účelem získání denní dávky bílkovin, ale o obranu. Vyceněné zuby nikoho nenechávají na pochybách, že máme co do činění s opravdovou šelmou. Ale ten pohled! Šílenství! Běsy, peklo na zemi! Co asi musela tato dáma vytrpět, že na nás takhle zírá? Kde se podařilo fotografovi tuto novodobou Viktorku zvěčnit?
Asi se jedná o nějaký časopis o duševních poruchách, říkám si. Vyfotografovali šílenou sukubu v pauze mezi krmením, a ona jim pohledem dává najevo, jak své věznitele nenávidí.
A pak se dozvídám, že jde o nejkrásnější českou ženskou!
Zešílela snad tato dáma radostí poté, co se o svém umístění dozvěděla?
Pak jsem si uvědomil, že jsem tuto tvář viděl již dříve. Zírala na mě v trafikách z obálek časopisů, z reklamních panelů na nejrůznější „společenské magazíny”, občas jsem ji snad zahlédl i v televizi během kratičké pauzy mezi zapnutím a přepnutím na jiný program. Vždy vypadala stejně!
Nemám tedy jiné vysvětlení, než že se stala obětí strašlivých určovatelů vkusu. Mocných ředitelů televizních stanic, tiskových magnátů a modelingových dravců.
Protože nechápu, že by normální pohledná dívka chtěla vypadat takto.
Jak k té proměně asi došlo?
"Haló, je u telefonu Simona Krainová?"
"No ano, jo tady jsem já, Simona"
"Hele, tady děsně důležitej manager příšerně vlivnýho společenskýho magazínu. Máme pro vás nabídku, která se neodmítá!"
"Jejda, fakt, no to je boží! Vo co de?"
"Budeme vás dávat na obálky našich skvělejch časáků, máme ale jednu podmínku."
"Fakt, jo. A jakou asi můžete mít podmínku?" — v telefonu je slyšet tiché pochechtávání.
"Musíte změnit image. Budete se pořád tvářit jako šílená pardálice které právě vraždí malá pardálčata."
"Né, pardálice né! Nešla by aspoň lvice?"
"Ne, náš majitel chce pardálici. Šílenou a odstrašující. To je teď světovej trend. Jestli nechcete, tak..."
"Chci, chci!"
"Tak jo, domluveno!"
No a z pěkné mladé dámy se stala příšerná štvaná zvěř. Prostě cvičená opička, která se bude stále tvářit tak, jak budou producenti zrovna potřebovat. Zákaz přirozeného výrazu. Zákaz šarmu. Zákaz pohody. Teď se nosí štvaná zvěř.
Tedy potkat tohle monstrum na ulici, asi by mě křísili. Pak bych možná zavolal do útulku nebo do ZOO, jestli jim neutekl nějaký exponát. A pak bych asi utekl sám. Protože o takovouto příšeru bych si ani neopřel kolo.
Jak je možná známo, ošklivým ženám se někdy říká ochechule. Jenže ač nejsem žádný ochechulofil, přesto mi toto zviřátko připomíná lidskou samičku (pardon, dámy, za ten divný výraz) mnohem více než ta morda, co na mě civí z té trafiky na I.P. Pavlova.
Ovšem možná jsem blázen já. Pouští mě z blázince na vycházky aniž bych si to uvědomoval. A já nevím, co je v kursu. Potkávám denně desítky nádherných žen a dívek, dokonce se za některými i otočím, a přitom ani nevím, že trendem není vypadat spokojeně, přirozeně, mile.
Šílená pardálice...néééééééééé!