Mám rád češtinu i přesto, že jsem se ji dvanáct let učil.

Do školy jsem začal chodit za tuhé normalizace (1979), perestrojku jsem zažil na konci ZŠ, listopadovej plyšák proběhl, když jsem byl na gymnáziu a docházku jsem ukončil v roce 1991. Proto nemohu hodnotit práci dnešních učitelů. Od toho mám mladší čtenáře, kteří mi doufám prozradí, kolik věcí se změnilo.

To že mám češtinu rád není rozhodně zapříčiněno školní výukou.

Výuka češtiny na ZŠ a SŠ stála (alespoň v mém případě) totiž za pendrek. Kolik hodin jsme v sedmé třídě promarnili zcela nepraktickými větnými rozbory. Ne jen tím, že bychom si řekli: „To je podmět, to přísudek, to přívlastek neshodný”, ale tím, že jsme kreslili grafy větných vazeb, určováním zda je přívlastek spojen řízeností nebo přimykáním a podobnými lingvistickými extrabuřty. Zastánci větných rozborů tvrdí, že veškerý ten rozborový balast slouží k tomu, aby žáci pochopili, kde se píše tvrdé a kde měkké I/Y. Ale nesouhlasím — celá zpropadená shoda přísudku s podmětem se dá vysvětlit i během jedné hodiny průměrně tupému dítěti, netřeba tím zapráskat půl školního roku. Zbytek si člověk sám načte — pokud čte. A člověk by číst měl.

Ovšem čtení, na vyšších stupních nazývané literární výchova, se smrsklo v mých očích na dvě věci: Nutnost číst velmi nudné knihy a nutnost pamatovat si zbytečné údaje. Proč bazírovaly učitelky na tom, abych věděl, kdy se narodil Vrchlický, dodnes nechápu, protože jsem-li dnes stižen naléhavou potřebou znát datum jeho narození, vezmu si encyklopedii. S povinnou četbou to bylo totéž — proč se mořit s Victorem Hugem, v jehož knihách dvacetiminutový déšť zmáčí osm stran? Vždyť takové Květy zla od Baudellaira nebo Rimbaudova poezie (česky v kvalitních převodech Čapkových a Nezvalových) jsou díla pro vývoj literatury možná zásadnější... Každopádně jsou při čtení záživnější. A možná přitáhnou víc lidí ke čtení než ty nudné a rozvláčné z prominutím cancy.

Čtenářský deník je kapitola sama pro sebe. U osmdesáti procent dětí učitelé hodnotili pouze schopnost opsat text od spolužáka a udělat drobné změny. Kdo udělal změn málo, měl vroubek.

Na druhou stranu nepochopím, proč se výuka češtiny (s čestnou výjimkou referátů) vyhýbala rétorice. Mluvním cvičením. Vždyť lidé převážně mluví (někdy víc než je zdrávo). Proč je tedy ve školách mluvit neučí, to nechápu. Rétorika by pomohla naučit se formulovat myšlenky a vyslovit je bez všech těch "Nó, jako .. von tam přišel, né ... jako k tý ... nó a vona na něj, ne, jako že nic, né ...", z čehož osobně mám horší střevní chřipku než z toho, když někdo neví, jaký je sedmý pád plurálu podstatného jména veš. Rovněž ortolálie by možná nebyla jen cizím slovem a z mluveného projevu by zmizely všechny ty [demogracyje] a spol.

Jenže výuka češtiny, jak jí pamatuju, mnohem víc bazírovala na Ruchovcích, příslovečných určeních a okrajích v sešitu. Víc jí šlo o suché encyklopedické znalosti než o schopnost vyjadřovat se česky a chápat český text.

A vo tom to jako je, viď?