I poslyšte, co se za pradávných časů přihodilo, když ještě ni dědové našich dědů nenarodili se.
Pes téměř divoký. Krev vlčí v něm koluje a čivy jeho napjaté k prasknutí, on větří kořist. Ni ovsa lán ni niva zelená mu nezabrání v zvěře sledování. Občas povyskočí, by nasál do nozder i jiného pachu.
Stopy ohaře sleduje i jeho pán — zdatný a zkušený lovec s brkem orlím vetknutým v pokrývku hlavy. V ruce kopí, kořist je jistě nedaleko!
Leč mysl jeho nechápe, proč přítel jeho nejbližší nedrží se pouze stopy štvané laně. Rád dotázal by se druha svého loveckého, leč ten by stejně pouze zaštěkal mu v odpověď. Přec jistě by dál věnoval svou snahu štvaní zvěře. Zvíře je třeba ulovit — již drahnou dobu do sytosti lid jeho nepojedl chutnou krmi.
V tom hluk, hle, laň je nedaleko. Prudký hmit paží, oštěp opouští dlaň lovcovu a noří se zvířeti do útrob. Lov úspěšně byl dokonán.
Cestou zpět lovec objeví i příbytek divokých včel. A niva, přes kterou jeho věrný přítel skákal, jistě bude pastvou dobrou pro brav kmeni náležející. Toť země jistě ta, kde dobré bude žíti. I jak stařešinovi kmene cestu k oné žírné hroudě vysvětliti? Snadná to bude práce — vždyť hrouda jakás je zde poblíž nevysoká!