Kdekdo má potřebu vyjadřovat se k věcem, kterým ani trochu nerozumí.
Prší? Kdekdo okamžitě déšť komentuje z pozice vysoce fundovaného meteorologa. Prohráli naši hokejisté se Švédskem? Každý strejc se okamžitě stává odborníkem přes sestavu, trénink, taktiku.
Má naše země finanční schodek? To byste nevěřili, kolik je u nás expertů přes ekonomiku, makroekonomiku, mikroekonomiku a kdovíjakouekonomiku.
Kupujete počítač? Kdejaký soused, který zná Windows tak z reklamy v časopise vám začne radit, který operační systém je ten pravý. Pak se obvykle zeptá na výkon procesoru (jediný parametr, který zná) a pokýve hlavou, jako že „to by šlo”. Na závěr nezapomene dodat, že má kamaráda který se v počítačích „fakt vyzná”, takže kdyby byl problém, stačí zavolat...
Pořizujete si psa? Tak to se nebojte, odborníků je kolem víc než dost. Jaké plemeno že to bude? Bulteriér? Tak to já vám poradim, já měl jorkšíra, to je taky teriér. S tím štěnětem musíte tohle a nesmíte tamto, já to vim, řikali to v novinách a psali to v rádiu.
Výše uvedené příklady byly spíše úsměvné. Horší je, když se nějaký neumětel začne montovat do opravdu důležitých věcí.
Třeba v politice. Tam totiž už nejde o legraci. „Byla to vražda” konstatoval svého času ministr Mlynář, ještě před uzavřením vyšetřování. „Mám důkazy pro svá tvrzení”, říkával zase velmi často s oblibou jakýsi premiér Zeman. „Novináři dělají svou práci opravdu, ale opravdu špatně”, prohlašoval a prohlašuje pravidelně náš současný prezident.
Stejně tak u „léčitelů”, „duchovních mistrů” a podobných šarlatánů. „To budou špatný ledviny, pijte tenhle fujtajbl a říkejte u toho kouzelnou formulku Óm nechť pochválena je vesmírná prasíla”, radí šarlatáni. I když nechci v žádném případě tvrdit, že léčitelá nebo duchovní mistři jsou šmahem šarlatáni!
Dále je všeznalost vidět u „managerů” a „directorů” velkých firem, nejlépe státních či polostátních.
Takových directorů znám plno a jedná se o lidi až děsivě zbytečné. V lepším případě nedělají nic (alespoň nic nepokazí), v horším případě se naopak snaží mluvit do všeho a výsledky jsou tragické. „Děláme to takhle už dvacet let a funguje to, tak jakýpak novoty” je ta méně škodlivá věta. Daleko horší je „teď se všechno bude dělat podle jiného modelu řízení”. „Proč?” „Protože jsem řekl! A v Americe (Japonsku, Mongolsku, Zimbabwe, severovýchodním Bhútánu) už na to najeli dávno”.
Nedá se však říci, že nemám rád „trenéry hokejových mužstev”, „meteorology”, „znalce psů” nebo „počítačové experty”. Tam je totiž riziko, že uškodí, relativně malé. Horší je to u lidí s pravomocemi.
Mimochodem, znám několik zvláštních lidí. Pokud jim řeknete cokoliv, jejich první reakcí je věta „to je nějaká blbost!”, aniž by věděli o co jde.
Pak znám neuvěřitelnou spoustu dalších lidí, kteří sice vědí, že máte pravdu, ale polemizují s vámi prostě z principu.
Na takové existuje velmi účinná taktika. Je nutné takové lidi „shodit” před ostatními. Jinak to nejde. Je to sice někdy drsné, ale zároveň je dobré si uvědomit, že jinak budou oni shazovat ostatní.
"Knihu Robinson Crusoe napsal Daniel Defoe". „Co to je za blbost...” — utnout oponenta slovy „chceš řici, že to napsal někdo jiný?” „Ne já...” „Počkej, jaký ne, já... ohledně autorství té knihy jsi říkal, že to je blbost” „Ale já...” „Tak se do toho nepleť, když nevíš.”
Takhle se na ně musí! Nejdříve mi to dělalo problémy. Ale věřte tomu, když několikrát někoho vhodně a slušně „setřete”, i on si vás začne vážit a dá si pozor. A nejduležitější je samozřejmě nestat se takovým radilem. Nedělat ze sebe fundovaného odborníka přes kdeco. Zeptat se, když něco nevím, není známkou hlouposti, naopak.