Upozornění: Tento příspěvek by neměl číst Pixy a jemu podobní milovníci veršů! Čtení tohoto příspěvku může způsobit zauzlení střev, popřípadě selhání estetického centra.

Vogonská poezie je asi až čtvrtá nejhorší ve Vesmíru. Třetí nejhorší jsou verše Azgothů z planety Kria, druhá nejhorší jsou básně paní Jenningsové z Essexu a ta úplně nejhorší je česká. A není to Standa Novák!

Mám tu jeden příběh, je to stará vesta
zažilo to devadesát lidí ze sta
byla jedna holka, přesně z mýho těsta
bydlí vedle nemocnice na kraji města
začíná netradičně a odvážně poeta popisovat svůj roční vztah. A není to určitě poeta ledasjaký, žádný běžný veršotepec!

Jen básník nikoliv průměrný, jež nepíše básně se znaky obecné ražby, dokáže totiž takto opsat jeden rok:
napustěj se vypustěj se bazény
na gumách se dvakrát změněj dezény...

a svou dívku jemně upozorní na fakt, že jsou spolu už celý výšezmíněný rok, takto:
Těšil jsem se až poznám chuť tvýho jazyka
a teď spolu uvidíme podruhý Mrazíka

(WhiteDog tento verš okomentoval slovy "jemná metafora zobrazující vnitřní dilema rozdrásané duše autora volícího mezi otcovraždou a vzepřením se osudu...")



Byl jsem nucen poslouchat asi půlhodinu těchto výtvorů. V porovnání s tím je „Ó fretná chrochtobuznosti” (Prostetnik Vogon Jelc, Stopařův průvodce po Galaxii) geniální dílo hodné Shakespeara. Až teď jsem si uvědomil v plném rozsahu, čemu se říká „násilný rým” a „veršování za každou cenu”. Pár ukázek:

Když jsem teda lehkej, přešel jsem na přítahy
Vedle mě asi zatím postavili výtahy
(popis zkušenosti z posilovny)

A tak zatímco Číňanů jsou už tři miliardy
My máme v Berouně sotva tři Jardy
(Odvážná satira tepající nízkou porodnost)

Lži jsou jako déšť, co skrz naskrz tě promočí
Jel jsem ve vlaku důvěry, kde nebyl ani průvodčí
(symbolismus Hlaváčkovského ražení...)


Blbých básniček je na internetu spousta. Od Aštarovského "Nechci války, nechci smrti, pro nikoho! však vše svobodně vybrali jste si sami — ho, ho!" až po Standovské "Pilot sedí v kokpitu, radši by šel do bytu. Motory nakopnout dřív musí, než sluníčko zem vysuší." Ovšem nikdo na nich nevydělává.

S jedinou výjimkou.

A tou je Leoš Mareš. Recitátor, který si své texty píše sám. Výsledek vidíte výše. Nic jsem si nevymyslel, vše jsem poctivě přepsal (stránky jsou ve Flashi, takže na nějaké copy and paste zapomeňte!)

Mně říkali kulturista z Matthausenu
O jednu takovou holku, chtěl jsem vážně usilovat
Víte co mi řekla, no měl bys radši posilovat
Může za to v Čechách výchova dívek
No jednoduchej příběh, nejlíp to zná Viewegh

Já vím, ono se to lehko kritizuje ale hůř vymýšlí... Můžete namítnout, že já bych to napsat nedokázal a budete mít pravdu — tohle bych opravdu nenapsal ani kdyby mi jezdila válcovačka po palcích u nohou! K takovému básnění je třeba Opravdu Nevšedního Talentu.