Několik neuspořádaných myšlenek o marketingu a hranicích mezi normálem a extrémem...

Věci, které dřív lidé řešili ve svém soukromí, teď řeší veřejně a komerční média (zkratka: komédia) z toho dělají zábavu. Viz zmiňovaný emerický pořad, do kterého pozvou šťastný manželský pár, pak jeho milenku a/nebo jejího milence a oznámí jim, jak se věci mají. Průběh jejich hádky pak natáčejí, vysílají a sledovanost roste... Větší sledovanost totiž dovolí prodat víc reklamy!

A o to přeci jde!

Otázka je Kam až to půjde? Jestli to není s reklamou podobné jako s antibiotiky — na běžné dávky už cílová skupina nezabírá, je rezistentní, tak se nasazují čím dál vyšší a vyšší dávky... Nakonec něco zabere, i za cenu vedlejších účinků.

Je to podobná situace jako s hranicemi vnímání extrémů:

Hranice mezi normálním a šokujícím se posouvá. To co před pár lety bylo v televizi šokující, je dneska už sranda a v budoucnu možná na tom principu udělají nějakou soutěž! Protože média a spol. se snaží o co největší sledovanost, přinášejí stále extrémnější zážitky. Ovšem vede to pouze k tomu, že vnímání toho, co je extrém a co je norma, se rychle posouvá.

Schválně: Myslíte si, že by před několika lety napadlo někoho udělat Nejslabšího padáka, popřípadě Reality Show? Čelisti vzbuzovaly děs a hrůzu, dnes je na stejný účinek třeba nekolik hektolitrů vyteklé krve a hromada masa...

Vzpomínám si na Neffovu povídku Největší vodvaz v dějinách svangu. Svang byl (bude) takový sport/hra/zábava, jehož pravidla jsou příliš dlouhá na to, abych je sem přepisoval, ale šlo o to, že dotyčný svanger tančil na hudbu na speciální desce, a když došlápl na špatné místo, usmažilo ho několik miliónů voltů.

Dnes už se mi svang nezdá tak nereálný...