Britský spisovatel Irvine Welsh má jistě svérázný styl. Proto je také tak populární. Kdo by ostatně neznal některé filmy natočené podle jeho knih — třeba Trainspotting (docela dobrý film) nebo Acid House (celkem špatný film). A jednu knihu od tohoto autora jsem právě dočetl.

Hlavním hrdinou tohoto dílka je chlapík v kómatu. Leží v nemocnici, nekomunikuje, ale přemýšlí a snaží se vyrovnat se svým traumatem. Děj knihy probíhá ve třech rovinách:
- „hrdina” vzpomíná na dětství a mládí
- „hrdina” vzpomíná na nedávnou minulost a události, které ho do jeho situace přivedly
- „hrdina” ve svých představách loví Čápa Marabu, který ztělesňuje jeho špatné svědomí a jehož „ulovením” by se možná nějakých svých traumat zbavil.

Celé je to napsané velmi čtivě, všechna čest. Protože si myslím, že kniha by měla být v prvé řadě čtivá, pokud chci nudu, zapnu si televizi. Kniha má spád, autor má dar vyprávět.

Kdo ví něco málo o Irvine Welshovi, ví, že si vybírá témata z „okraje společnosti”. Alkoholici, feťáci, rváči, prostě póvl. A ve všem je cítit dost značná beznaděj. Což je asi v pořádku. V životě málo co končí happy-endem. Ovšem postavy jeho příběhů nejsou podle mého názoru žádné oběti osudu, jsou to obyčejní zbabělci a ubožáci, kteří se svými životy ani nechtějí nic dělat. Kdo se nedokáže osudu vzepřít, ať už tato vzpoura dopadne jakkoliv, zaslouží jen pohrdání. Alespoň podle mého názoru. A lidičky, kterými je svět próz Irvine Welshe zabydlen, jsou ve skutečnosti trosky.

Tolik stručně k obsahu. Ovšem dalším důležitým atributem každého díla je i forma.

Irvine Welsh píše způsobem, který bych charakterizoval slovy „nesere se s tím”. Pokud postavy v jeho knihách mluví drsně, proč to tak nenapsat. Ovšem pokud někdo založí svůj styl psaní na snaze za každou cenu šokovat, je to podle mě trochu málo. Pokud stačí napsat několik knih ve stylu „neserem se s tim” k tomu, aby se stal ze zajímavého autora spisovatel téměř kultovní, zdá se mi to trochu povrchní. I když používání vulgarismů přibližuje svět, ve kterém se hrdinové knihy pohybují.

Četl jsem více knih o lidské beznaději, o lidských troskách a o drsném světě, který drtí každého, kdo se narodil ve špatný čas na špatném místě. Všechny tyto knihy měly něco do sebe. Kniha „Noční můry s Čápem Marabu” ne. Tam jde jen o popis nějakého dosti nepravděpodobného příběhu.

Pokud nesla kniha nějaké poselství, nevšiml jsem si toho.

Irvine Welsh, Noční můry s Čápem Marabu. Vydalo nakladatelství Maťa v roce 2003.