Pod pojmem lenochod v tomto příspěvku nehodlám popisovat tvora, který leze po stromech. Myslím tím lidi, kteří jsou líní chodit.

Neznám přesně hustotu výskytu těchto lidí. Mám dojem, že pravděbnost, že na lidského lenochoda (dále jen lenochoda) narazíme, se zvětšuje s velikostí sídla, které lenochod obývá. Možná se pletu. Můj dojem je umocněn tím, že většinu času během pracovních dní trávím v Praze. Nevylučuji však, že se tito tvorové vyskytují i v Ostravě, Brně, Šumperku, Plzni nebo Sebuzíně, a pochopitelně v dalších sídlech. Ale v Praze je prostě mám na očích.

Tito lidé uvažují velmi zvláštním, pro mě nepochopitelným způsobem. Není pro ně podstatné, za jak dlouho se dostanou z bodu A do bodu B. Pro ně je podstatné to, aby při cestě udělali co nejméně kroků.

Jedné lednové noci jsem se vracel z jakéhosi sportovního utkání, které se odehrávalo v Praze na Pankráci. Šel jsem ve společnosti dvou lenochodů. Blížili jsme se ke stanici metra Pankrác. Když jsme byli od vlezu do metra asi 300 metrů, najednou mladší lenochod nadšeně vykřikl „hele chlapi, paráda, jede nám autobus”. Netušil jsem žádnou zradu. Přišlo mi sice divné nasedat do autobusu, když jsme kousek od metra, ke kterému jsme směřovali, ale argument „tak pojeď, přece to nepudeš pěšky” mě bohužel přesvědčil. Dveře autobusu se zavřely a autobus vyrazil. Bohužel úplně jiným směrem, než k metru. Po patnácti minutách jízdy, během které mě lenochodi uklidňovali slovy „co je, ten autobus nás vyklopí hned u metra” jsem rezignoval. Autobus za chvíli u stanice metra zastavil — bohužel asi tři stanice proti směru, kterým jsem chtěl metrem jet. Vystoupili jsme a pohroužili se do hlubin. „A sakra, ty kreténi tady něco vopravujou!” Opravdu, jeden vchod do metra byl uzavřen a další byl... asi 300 metrů daleko.
Resume: ztratili jsme 20 minut jízdou autobusem, těch 300 metrů jsme stejně šli pěšky a tam, kam jsem směřoval, jsem přišel o 40 minut později.

Ale pravda, nebudu pomlouvat jen obyvatele metropole.
Kamarád si koupil domek (spíše ruinu) na vesnici. Našel si práci asi 2 kilometry daleko. Každé ráno prováděl následující, pro mě nepochopitelný úkon. Nastartoval auto, otevřel vrata, vyjel na silnici, zavřel vrata, nasedl do auta a jel ty 2 kilometry. Tam z auta vystoupil, zamkl ho, zkontroloval, došel z parkoviště na vrátnici a byl v práci. Čas: 7 minut.
Kdyby jel na kole, je tam za stejnou dobu. Kdyby šel pěšky, byl by tam za 20 minut.
Kamarád není žádný boháč, dalo by se říci, že počítá každou korunu. Pokud jezdí s autem, které má studený motor, vezme si toto auto za ty 2 kilometry (včetně startování) asi litr benzinu (jedná se o Škodu 120 l). Na cestě zpátky to samé. Takže za den to je třeba 46,- korun, za měsíc (20 pracovních dní) je to zhruba 900,- korun. Za ty peníze já jezdím měsíc do Prahy — trasa 25x delší.
Když jsem se ho ptal, proč to dělá, neuměl odpovědět. Nakonec řekl „aby lidi viděli, že si to můžu dovolit!”

Někde jsem dokonce četl o jakési rodince dvou nezaměstnaných. Oba na sociálce, příjmy minimální. Práci ani nehledali, dlužili na nájmu, žili z ruky do huby. Prostě žádná sláva. Aby ušetřili, nakupovali v hypermarketu — pochopitelně. Ale do toho hypermarketu jezdili...taxíkem! Důvod? Zboží by klidně pobrali, tím to nebylo. Oni chtěli ušetřit čas! Lidé, kteří každý den spali do deseti nebo jedenácti hodin, pořád se váleli doma a koukali na bednu.

Všichni lenochodi, které jsem popsal, byli zdraví lidé, kteří nemají s chůzí žádné problémy. Pokud by se jednalo o stařečky, invalidy nebo nemocí sužované jedince, chápal bych to.

Mám jedno velké přání — nikdy se nechci stát lenochodem. Držte mi palce.