Občas i naprostá nula musí ukázat, že něco znamená.

Každý potřebuje uznání nebo pocit moci. Kdo ho nemá, bojuje o něj. I když tím ze sebe dělá hlupáka.

Potřeboval jsem na městrském úřadě získat povolení k tomu, abych měl jako místo provozování živnosti jistou adresu. Na té adrese normálně bydlím, ale v občanském průkazu mám jako místo trvalého pobytu jinou adresu. Jednalo se skutečně o formalitu, na kterou není potřeba žádná „tlačenka”.

První kolo
Zašel jsem na úřad, na nějaký nevímjaký odbor, a zeptal se vrchního úředníka, co s tím mám dělat. Ten mi řekl, že to není problém, ale protože nemovitost patří městu, musím donést souhlas z nějaké správy majetku, nebo jak se ta kancelář jmenuje. Zeptal jsem se, jestli mají formulář. Neměli. Tak jsem se zeptal, jak má taková žádost vypadat. „Jo to nevim, něco tam napište, s tim vám fakt neporadím” řekl ouřada, který podobnou žádost jistě neschvaloval poprvé.

Měl jsem zrovna trochu času, tak mi to příliš nevadilo. Jsem člověk kreativní (nebo si to o sobě myslím) a tak jsem něco sesmolil.

Na tom odboru správy majetku, nebo jak se to jmenuje, mám kamaráda. Říkal jsem si, že to bude bezproblémové, vždyť je to standardní úřední úkon a o nic nejde.

Druhé kolo
Vlezl jsem do dveří a ptal se na toho kamaráda.
„Von tady teď nejni, co potřebujete?” zahulákal pán, o kterém vím, že je tam naprosto k ničemu.
"Potřeboval jsem od něj podepsat tudle žádost, když on je tím ředitelem tohodle odboru."
"Tak to ukažte, já se na to podivám", pravil Pan Zbytečný. Ukázal jsem mu to lejstro.
"Hm, hm, to asi nepude..."
„Proč by to nešlo?” já na to.
"No to víte, to nejni tak jednoduchý, to nejde podepsat a schválit všechno. Jakže se vlastně menujete?"
"Máte to na tom papíru"
"Jo jasně, White dog, moment"...pan zbytečný se někam podíval a pak zvolal hlasem velikým „no to nepude, vy tady dlužíte plno peněz na nájmu!!!”
Dveře do chodby byly otevřené. Byl úřední den, na chodbě bylo plno lidí. Každý se otočil, aby si prohlédl toho neplatiče — tedy mě.
"To je nějaká blbost, ne? Já ani nikdo kdo tam bydlí na nájmu nedlužíme ani halíř!"
"Jakto že ne? Pětašedesát tisíc i s penále!" Pan důležitý zavřel dveře do chodby a podíval se do nějakého šanonu. „Jo aha, to nejste vy, co dlužíte, to je ta sousedka.”

Pán dosáhl svého, udělal ze mě neplatiče před spoustou lidí. Že to není pravda se ukázalo až za zavřenými dveřmi. No nic, jsem obyčejný občan, a tak je tady úředník od toho, aby mě preventivně srovnal do latě.
"A co teda s tim schválením tý žádosti" zkusil jsem pokračovat.
"No to já stejně nemůžu, to dělá pan..." — a jmenoval mého kamaráda, za kterým jsem původně šel.
"Tak já příjdu pozdějc, až tady bude."
"No to můžete, ale předem vám řikám že to je blbost, to vám nikdo neschválí."

Výsledek druhého kola: pan úředník mě ztrapnil (naprosto bezdůvodně) před lidmi a pak se ukázalo, že stejně nemá pravomoc udělat nic.

Třetí kolo
Za půl hodiny jsem se vrátil. Pro jistotu jsem se na recepci zeptal, jestli je už kamarád zpět. Byl zpět, tak jsem šel znovu do kanceláře.
"Nazdar XXXXX!" (nechci kamaráda z pochopitelných důvodů jmenovat).
"Nazdar, co potřebuješ!"
"Hele, mám tady takovej problém a potřebuju štempl na todle lejstro" a vysvětlil jsem mu o co jde.
"Teda zase tě naši kolegové votravujou s takovou blbostí, ukaž, já ti tam to razítko dám, to je přece jasný. Jen by mě zajímalo, proč ti to neschválil někdo jinej, třeba tady pan XXXXXX?" a ukázal na ouřadu, co mě prve sepsul. „Vždyť je to úplná blbost, jen buzerujou vobčany, ty pitomci, žejo.” pokračoval.

Pitomý uředník, co prve dělal problémy, koukal jak husa do flašky a já měl aspoň trochu pocit zadostiučinění.