Víte, Nebeské, v takový deštivý den, jako je tento, je nejlépe usednout doma se svou požehnanou rodinou a oddávat se věcem vnitřním, věcem duchovním...

Určitě to bude pro nás, Slunečné, krásné odpoledne. Vyplníme ho sledováním čarokrásného českého filmu. Je sice už trochu starší, ale to nevadí. Jeho černobílé zpracování neubírá nic na jeho působivosti, ba právě naopak, přidává...

Hle, tu vidíš, jak se člověk poctivý, i když trochu zvláštní, uvolňuje a osvobozuje. Jak touží pomoci i ostatním duším uvolnit se, osvobodit se, a jak ve své prosté dobrotě lituje těch duší, které se uvolnit nemohou, které příliš pevně lpí ve svém starém těle a vydávají se nebezpečí utrpení. Je to jeho největší úkol, osvobozovat duše od těl, a on je tento úkol připraven splnit!

Ubohé duše všech těch lidí, které stále ještě vězí v tělech, nemohou letět do éteru, dokud jejich těla neprojdou žárovištěm. A i tak to trvá v těch nových plynových žárovištích sedmdesát pět minut. A každý má své vlastní. Ovšem kdyby se udělala mnohem větší žároviště, pro sto, pro tisíc lidí najednou, mohly by se duše uvolňovat rychleji. Trvalo by to třeba jen pět minut. Sice by se smísil popel, ale v lidském popelu přeci nejsou rozdíly...

Vidíš, Lakmé? Tohle je snad životní role Rudolfa Hrušínského. Hraje očima, hraje rukama a hraje hlavně hlasem, většinou tichým. Dívej se, jak geniálně zahrál tu proměnu, kterak se tichý a slušný člověk, ano, tak trošku pokrytec, stává pomalu zajatcem obludné ideologie, kterou nechápe, ale které se jeho podivně romantická povaha báječně hodí.

Stále si říkám, že se ta železná tyč bude ještě hodit!


Juraj Herz: Spalovač mrtvol (podle knihy Ladislava Fukse)