Řada lidí má o mých zájmech různé zkreslené představy. Proto je na čase uvést některé nejasné informace na pravou míru.

Koníčků a zájmů mám celou řadu — možná až příliš.
Když mi v pátek zavolal jeden známý, zda bych jim v neděli nepomohl v nějakém důležitém zápase s jedním tradičním rivalem, ani jsem se nedivil. Občas si totiž zahraji šachy.

Holduji této kratochvíli s mírou — každoročně odehraji jen několik zápasů. Ovšem přijdu-li po nějakém prestižním utkání mezi nešachové kamarády na kafe (i na pivko, proč to nepřiznat), zaujme mě jejich naprostá neinformovanost.

Obvykle mají mnoho dotazů. Uvedu jich zde několik a uvedu je na pravou míru. A až se vás někdo pokusí zatáhnout do šachové diskuse, můžete již vystupovat jako poučený laik.

Otázka první: jak dlouho jsi dneska hrál? A jak dlouho se hraje obvykle jedna partie?
Odpověď: jedna partie se hraje až 6 hodin. Odpovím tedy (například) „hrál jsem dnes 3 a 1/2 hodiny”. „Cože, tak dlouho? A kolik partií jsi sehrál?” „Jen jednu.” „Cože, jen jednu? Nad čím jste se soupeřem tak dlouho přemýšleli?”
Věřte tedy tomu, že pokud vám někdo, kdo tuto prapodivnou hru hraje závodně (ano, je to sport a dá se to hrát i závodně) odpoví, že přemýšlel nad čtyřiceti tahy dvě hodiny, tak si nevymýšlí.

Otázka druhá: na kolik tahů počítáš dopředu?
Odpověď: nedá se říct jednoznačně. V některých pozicích je možné spočítat i 20 tahů dopředu, v komplikovaných pozicích může být obtížné spočítat třeba i jen tři tahy.
Nepoučený laik obvykle předpokládá, že pokud si zkušený hráč sedne k šachovnici, spočítá všechno až do koncovky. Naštěstí to není pravda, tak jednoduché to zase není.

Otázka třetí: kdo hraje šachy, je jistě velmi inteligentní člověk s geniální pamětí.
Odpověď: totální blud. Dost lidí posedlých touto hrou znám. Je pravda, že charakter této hry jistou inteligenci předpokládá, ale ujišťuji vás, že se mezi hráči šachu vyskytuje pitomců dost.
A s tou pamětí to také není tak horké. Jedná se prostě o speciální druh paměti. Hudebník má například výbornou paměť na noty, sekretářka na telefonní čísla a podobně.

Otázka čtvrtá: a myslíš, že bys mě porazil? A za jak dlouho se ti to podaří?
Odpověď: pokud někdo hraje na solidní úrovni a není zrovna opilý, tak porazí nezkušeného hráče s 99% jistotou. To jedno procento je, když něco přehlédne. Proto s klidem odpovídám „samozřejmě že bych tě porazil” a není v tom ani náznak povyšování se.
Za kolik tahů porazí zkušený hráč amatéra se nedá říct, je to pokaždé jiné.

Otázka pátá: a umíš taky hrát na slepo? Tedy že se nebudeš dívat na figurky?
Odpověď: pro trénovaného hráče není partie na „slepo” větší problém.

Otázka šestá: proč je v titulku tohoto příspěvku Společenství podivínů?
Odpověď: například včera jsem se nechal zlákat a šel si zahrát. Venku bylo opravdu pěkně, krásný podzimní den. A šestnáct lidí (plus pět diváků) sedělo v místnosti a několik hodin posunovalo dřevěné panáčky, aniž by z toho mělo jakýkoliv hmatatelný užitek.
Kromě toho znám šachistů celkem hodně a mohu prohlásit s naprosto neochvějnou jistotou, že se opravdu jedná o lidi svým způsobem postižené. Což ovšem v žádném případě neplatí všeobecně. Ale věřím, že jistý způsob „postižení” se týká i jiných zájmových kategorií. Já jsem například nikdy nepochopil, jak někdo může sbírat známky. I když proti filatelistům nic nemám. Naopak mi je milé, když potkám někoho, kdo svou — třeba i podivnou — zálibu dělá naplno. Pořád lepší než sedět celé dny u piva nebo u televize.

A proč jsem si byl vůbec zahrát, když byl ten krásný nedělní den? Hrál jsem za družstvo, ve kterém mám spoustu kamarádů a nedokázal jsem odmítnout jejich prosbu. Ale příště budou muset přemlouvat více, přece jenom znám lepší možnosti, jak strávit příjemné nedělní odpoledne.