Vůbec si nedovedu vysvětlit, jak někdo může několik hodin jen tak sedět a nedělat vůbec NIC

Lidí, kteří dokáží naprosto precizně dělat naprosto nic je možné potkat celou řadu.

Jede osobní vlak — v něm plno lidí. Někteří si čtou, někteří se spolu baví. Další telefonují, píší SMS, hrají nového hada na ještě novější Nokii, občas někdo spí. A do toho se klidně přimotá plno dalších, kteří jen tak sedí a koukají před sebe. A vydrží to klidně dvě hodiny.

Dalšími místy, kde lze podobné bloumače spatřit, jsou čekárny u doktora (i když se to možná změnilo, nevím, v podobné čekárně jsem byl naposled před čtyřmi roky a byl jsem tam sám). Nebo zastávky MHD, nádraží, lavičky v parku.

Tito lidé nejdou charakterizovat věkově, podle pohlaví ani podle oblečení.
Je pravda, že mezi nimi převažují senioři, ale rozhodně netvoří většinu. Poměr ženy — muži bych viděl tak 50:50.

Nic proti ním nemám, to v žádném případě. I já se někdy rád nudím. Jenže nic nedělat lze dvěma způsoby. Je možné nic nedělat aktivně, činorodě, s nasazením. A na druhou stranu je možné dělat cokoliv — i nic — pasivně, bez zájmu.

Prostě to nedovedu pochopit. Pokud někde mám čekat déle než 3 minuty a nemám se čím zabavit, tak trpím. Hledám po kapsách nebo v baťůžku noviny, časopisy, dívám se na telefon, dokonce si i čtu plakáty a jízdní řády, prostě cokoliv. Jen tam jen tak nestát. A do toho tam (kdekoliv z výše uvedených i jiných míst) otravuje třeba 10 nudičů, co stojí jak blumy třeba 10 minut, jen občas přešlápnou z nohy na nohu a koukají před sebe.

Jdu městem se psem. A vidím mladého člověka, on sedí na lavičce a čumí před sebe jak brambora. Jdu za půl hodiny zpět a on tam stále sedí a kouká. To prostě nechápu. Ten člověk mi opravdu nevadí, prostě jen jeho (ne)činnost nedovedu pochopit. Kdyby odpočíval, tak se třeba na lavičce schoulí nebo se opře o opěrátko, ale on sedí rovně a řádně a to je veškerá aktivita, kterou vyvíjí.

Možná to souvisí s potřebou podnětů, o které si říká mozek. Někdo je nastaven tak, že jeho mozek má potřebu stále něco analyzovat a vyhodnocovat. A někdo další si prostě vystačí s minimem. Nevím.

A perlička na závěr, která se vším souvisí.
Poslouchal jsem v rádiu rozhovor s jedním cestovatelem, který se specializuje na Balkánský poloostrov. Nejraději má Černou horu (součást bývalé Jugoslávie). Projížděl touto zemí vlakem. Přišli policisté (nebo milice nebo četníci, kdovíjak se tam tahle instituce jmenuje) a dělali kontrolu cestujících. Všem pouze zkontrolovali doklady, pouze tomuto cestovateli prohledali i ruksak, prošacovali ho, prostě mu udělali pakárnu. Tento pán se příliš nedivil — jiný kraj, jiný mrav — ale přesto se zeptal známých co to mělo znamenat. A ti mu řekli ať se nediví, vždyť si v celém vlaku jako jediný četl, ostatní jen tak spořádaně seděli. Pak se o tom bavil s nějakým Srbem, který studoval v Praze, a ten mu to potvrdil. Že když byl u nás, naučil se krátit si volnou chvilku třeba četbou novin. Ale když se vrátil domů do Srbska, tak na to prý musel rychle zapomenout.
Ptal jsem se na to kamaráda Albánce. Jestli to takhle v Albánii funguje taky. A on řekl, že to je nesmysl. Pak se ale zamyslel a řekl mi, že pokud si v Albánii někdo může dovolit číst noviny, tak určitě nejezdí vlakem

Ale tím nechci hodnotit ani jiné části světa, prostě se tam žije jinak.

Stejně to ale nechápu.