Myslím tím rady nevyžádané. Například když dobrý kamarád poradí „rozhodně bys měl udělat to a to” aniž bychom radu potřebovali.

Rady do života se týkají věcí dlouhodobých. Rozhodně mezi ně nepatří třeba věta „dej si k obědu torteliny, dneska se kuchařovi v restauraci U Houmra povedly" nebo „nejezdi dneska do práce autem, magistrála je ucpaná” a nebo dokonce „to pivo už si nedávej, máš dost”. To jsou rady do všedního dne a jejich význam je časově velmi omezený.

Opravdové rady do života vypadají jinak. Ty jsou dlouhodobého rozsahu. Týkají se vlastnictví majetku, vztahů mezi lidmi, zálib a zájmů, domácího zvířectva a podobně.
Například pokud se mě někdo zeptá, jestli by si měl pořídit psa, rád mu poradím. A ne vždy mu poradím že by to měl udělat.
Další rady se týkají třeba nákupu auta — „nekupuj japonskou káru, jsou strašně drahý náhradní díly” versus „kup si jedině japonský auto, ty jsou skoro bezporuchový”.

Proti těmto radám nelze nic namítat, pokud jsou poskytnuté na vyžádání. Tedy pokud se osoba A zeptá osoby B na cokoliv a obdrží nějakou tu radu. Ale někdy se vyskytne rada nevyžádaná. Jednou jsem podobnou radu obdržel a následně nastala situace tragikomická a zajímavá.

Navštívil jsem kamaráda, který má to štěstí, že dělá to, co ho baví, živí se tím a byl velmi spokojen i se svou rodinou. Nechci ho jmenovat, protože se díky své zálibě občas vyskytne v médiích (noviny, televize). Návštěva se odehrála před několika lety. Po exkurzi v jeho sídle následovalo občerstvení u něho doma.
Abych trochu přiblížil situaci: kamarád je asi o 9 let starší. V době této události mu bylo 33 let, mě tedy 24 let.
Pili jsme kafe, které uvařila jeho pohledná, inteligentní a příjemná manželka. A on spustil. Jak je rád, že ji (manželku) má, jak je s ní spokojený, jak mají tři pěkné děti. A jak ji před lety potkal a hned věděl že to je ta pravá, a jak je na ni hrdý, a ona je jistě hrdá na něho. A jak jim to krásně klape a že je to ta jedinečná žena na celý život, což je jistě jeho obrovské životní štěstí.
Do té doby mě jeho projev připadal dobrý. Je mi sympatický každý, kdo o sobě a o svém životě hovoří zajímavě. A hlavně s hrdostí. I když se občas hrdost může přiblížit samolibosti. Ale to mi nevadí. On byl na svou rodinu pyšný a mě to připadalo správné.
Přiznám se, že na mě jeho rodina udělala dojem.
Ale pak to přišlo. Rady do života. Kamarád věděl, že jsem o devět let mladší, tak si usmyslel, že mě náležitě poučí.
"Vidiš jak mám ten život skvěle zařízenej. A co ty?" ptá se...
"Jak co já?"
"Ženit se nebudeš?"
"Já? A s kym jako?"
"No to je jedno s kym. Hlavně se rychle ožeň s nějakou holkou, dokud je čas."
"Jak to myslíš? A proč bych to dělal?"
"Protože je to naprosto výborný, podivej na mě, jak jsem spokojenej."
"Nojo, ale mě je 24, to mám určitě fůru času."
"Tak to se pleteš. Máš nejvyšší čas, pak se už budeš těžko přizpůsobovat. Já se ženil v dvaceti čtyřech a proto vim, že to je nejvyšší čas."
"Nojo, tak já o tom popřemejšlim" řekl jsem, abych od těch žvástů měl pokoj.
"Popřemejšlej a neváhej, vim dobře co ti řikám, věř mi."

Po celou dobu rozhovoru byla v místnpsti i jeho milovaná a milující manželka. Sympatická, atraktivní, inteligentní, příjemná. Seděla trochu stranou, dělala něco na počítači a tak zvláštně se usmívala. A mlčela. Intuice mi napovídala, že tady něco nehraje...

Rozloučili jsme se, já odjel domů. Za týden se mi ozval nějaký jiný kamarád.
"Víš co se stalo s ******?" (míněn spokojený kamarád).
"No nevim, co?"
"Leží v nemocnici, zachránili ho na poslední chvíli!"
"A co se mu stalo?!"
"Pokus o sebevraždu, našli ho na poslední chvíli!" — čímž bylo jasné, že nešlo o nějaký trapný demonstrativní pokus.
"A proč by se zrovna on měl pokoušet o sebevraždu, tak spokojenej člověk?"
"Utekla od něj manželka i s dětma. Asi ho to dost vzalo."

A tak jsem se utvrdil v přesvědčení, že rady do života jsou jistě dobře míněné, význam mohou mít, ale není nad vlastní úsudek.

S tím známým to nakonec dopadlo dobře. Zachránili ho, žije dál, s dětmi se vídá. Ale jeho bývalá choť už pro něj není „moje milovaná” ale „ta ******* ****” (hvězdičky znamenají slova, která nechci pro jejich vulgaritu publikovat).
"Hele, a proč o ní mluvíš jako o ******* ****? Předtím jsi ji tak chválil" rýpnu si.
"Tyvole, splet jsem se. To byla drsná lekce. A co ty?"
"Děláš si legraci ?"

Pokud potřebuji vědět něco důležitého, zeptám se. A pokud mi někdo radí sám od sebe, předstírám zájem, pokývám hlavou, poděkuji a rozhodně si důkladně přeberu, jestli se radou budu řídit.
Protože slepé řízení se radami by nemuselo vždy dobře dopadnout.