Setkávám se občas s chlapíky středního věku, kteří si zřejmě myslí, že budou zajímaví, když se budou chovat jako by jim bylo třeba 16 let. Naštěstí se tak chovají jen někdy. Protože bývají k smíchu.

Když mi bylo 17, ocitl jsem se v jednom městečku nedaleko mého bydliště. Vracel jsem se z jakési návštěvy. Cestou začalo pršet a já se uchýlil do jisté hospody, přečkat nepřízeň počasí. U jednoho stolu nikdo neseděl, tak jsem zaujal místo a objednal si pivo. Náhle se přes lokál ozval mocný hlas „hej mladej, co tam sedíš sám, poď k nám!” U jiného stolu seděli čtyři chlapíci věkem tak kolem čtyřiceti. Rád jsem si přisedl. Pokud jsem někde v cizím městě, vždy vyhledávám kontakt s domorodci.

"Vodkuď ty seš, mladej?"
"Jak mladej?!" občas bývám trošku drzý, to mi z dob mládí zůstalo.
"No jo, jen se ptám, né? Tak vodkuď seš? Vidim, že nejsi zdejší."
"Jsem z ********."
"No jo, to sem si moh´myslet. A čí seš?" — zajímavá představa lidí z malého města. Pokud jim řeknu čí jsem (tedy příjmení), tak budou hned vědět o co jde.
"Jmenuju se ****** ******."
"Aha, to mi nic neřiká."
"Nedělá tvůj fotr na dráze?" přidal se druhý
"Ne, nedělá."
A tak šla diskuse. Která se pak stočila zábavným směrem.

"Kolik ti je, *******?" (Už jsem zapadl, začali mě oslovovat jménem.)
"17. A vám?" — to nebylo vykání, už jsem si s nimi tykal, ptal jsem se všech tří.
"Nám je tak 40. Ale nemysli vole, i když nám je 40, my se ve skutečnosti cejtíme na 16!"
"Jó jasně, na 16. A jak se to projevuje?"
"No máme stejný zájmy jako vy mladý. Taky deme na diskotéku, posloucháme stejnou muziku, taky se nám líběj mladý holky, žejo!"
"Jojo, je to tak! A deme i na zábavu a vyvádíme tam jak blázni, žejo!" přisvědčovali zbylí dva.
A mě začali tito páprdové připadat k smíchu. Bylo jim 40, mě 17. To je generační rozdíl. Pokud by se se mnou bavili normálně, respektoval bych je a byl bych rád, že poznám názory starších lidí. Ale takhle jsem dospěl k názoru, že na mě hrají divadlo. Že se nesmířili se svým věkem a zkoušejí se prezentovat jako správný týpci. Chtějí být jako já, mlíčňák o více než 20 let mladší. Já, který se vracel z návštěvy od slečny, která možná byla jejich dcerou.

Od těch pradávných dob jsem dospěl k přesvědčení, že podobné řeči čtyřicetiletých rádobypuberťáků jsou jen pustými žvásty. Slýchávám je často a je mi jich líto. Protože se nesmířili s tím, že každý věk má svoje a šestnáct už jim nikdy nebude, kdyby se na hlavu stavěli.

A když mluvím já s mladými lidmi, klidně svůj věk prozradím. Neříkám „je mi 30, ale cejtim se na 16.” Protože to není pravda. Můžu poslouchat stejnou hudbu jako mladší, může se mi líbit stejná literatura, podobné filmy. Přesto vím, že už nikdy nebudu jako oni a nevadí mi to.