Arsinoe položila zákeřnou otázku o životě a smrti a já na ni odpovím. Ale nejprve udělám drobný výpad...

Znám jednoho lékaře, jmenuje se MUDr. Filípek a byl to anesteziolog. Ve svém oboru kdysi kapacita, v sedmdesátých letech „uspával” pacienty v ÚVN například při operacích mozku, které prováděl akademik Kunc. A ten se vždycky velmi rozčiloval, když slyšel věty jako „za dvě hodiny už by bylo pozdě” nebo „zbývá mu týden života”. On totiž tvrdil, a já nemám důvod mu nevěřit, že člověk a jeho fungování a vůbec je něco tak složitého a nevyzpytatelného, že takovéhle „kategorické” soudy nejsou ničím jiným než bohapustými bláboly.

Říkal, že je samosebou možné tvrdit „tenhle pacient s největší pravděpodobností a podle všech zkušeností, co mám, zemře do týdne”, ale statisticky významné procento případů se nechová podle lékařových zkušeností. Naopak, část lidí si zemře dřív a další část klidně později. Třeba i o několik let později.

Vyprávěl o tom, jak ani akademik Kunc, bezesporu ve své době absolutní špička neurochirurgie, si nedovolil kategoricky tvrdit něco o „zbývajícím čase”, protože věděl, že neví o daném případu všechno. Že může existovat (a často i existuje) faktor, o kterém neví, a který zásadně ovlivní další vývoj. Vyprávěl třeba o člověku, kterému vletěl ocelový drát do mozku. Na jeho život by nikdo nevsadil ani pětník. Přesto ho operovali, drát vyjmuli, pacient operaci přežil, z narkózu se následně probudil a relativně bez následků žil dál.

Takže jen pro upřesnění: Když lékař řekne „zbývá půl roku života”, znamená to, že většina pacientů s podobnou diagnózou umřela tak za čtyři měsíce až třičtvrtě roku, část umřela za týden a část žila ještě dalších pět let. Prosím, nechápejte to tak, že pokud lékař řekne 29.10. „zbývá půl roku života”, tak napřesrok, 29.4. v osm hodin ráno dotyčný zavře oči a zemře.

To jen na okraj. Takže odpověď na Arsinoinu otázku „co byste dělali” zní „a co bych jako měl dělat?” Nelze si rozvrhnout zbytek života tak, že si řeknu "ták, mám šest měsíců života, takže teď dám výpověď v práci, za dva měsíce skončím, pak pojedu na měsíc na dovolenou, dva měsíce budu zařizovat převody majetku a pozůstalost, koupím si hezkej hrob, čtrnáct dní pak věnuju své rodině, pak ještě třináct dní budu flámovat, poslední den se rozloučím se ženou a s dětmi a už si ani nebudu nařizovat budíka..."

Samosebou, asi si člověk začne víc všímat věcí podstatných a opomíjet věci nepodstatné, asi ho přestane rozčilovat fronta na úřadu a starosti s globálním oteplováním pustí z hlavy.

Vzpomínám si na krásný výrok, určitě ho znáte: „Na podzim prodám kravku a na jaře už nezaseju...” Tož asi tak.