Chování lidí u švédských stolů. Občas poněkud k smíchu.

Nehodlám zde analyzovat konání návštěvníků hotelů v zahraničí, kteří si údajně ke snídaním, podávaným formou volně sebratelné potravy, berou nákupní tašky a cpou do nich zbytky chobotniček. Nikdy jsem se podobné kratochvíle neúčastnil.
Ale zažil jsem mnoho firemních prezentací.

Tyto prezentace se v mém oboru (a asi nejen v něm) uskutečňují v různých hotelích a jiných reprezentativních prostorách.

Obvykle se sjede několik desítek pozvaných zákazníků z celé republiky, kteří od 10:00, kdy prezentace začíná, až do 13:15, kdy je naplánované občerstvení, předstírají zájem.
Ovšem již v 12:45, nejdéle v 13:00, začínají účastníci projevovat nervozitu. Kdy to bude? Jaké to bude? Co to bude? Míněny však nejsou produkty, ale oběd.
Do toho přednášející žvatlá cosi o revolučních vlastnostech produktu XZW 3112 případně o nových možnostech nového programového balíku QAP 12.1.8. To ale v tuto dobu nikoho nezajímá.

Ve chvíli, kdy přednášející oznámí: „tak, a teď si uděláme krátkou přestávku na občerstvení” se posluchači rozdělí na dvě skupiny. Ta větší (do které pochopitelně patřím i já) zůstane chvíli sedět, pak se pomalu zvedne, vyhlédne si nějakého známého, a během planého tlachání typu „ten XZW 3112 je fakt dobrej, ale BDF 112 od firmy XYZ je lepší a levnější” popřípadě „programový balík QAP 12.1.8 se tváří jako kdovíjaká novinka, ale firma DEF3megasoft s něčim podobným ale lepším přišla už před půl rokem” pomalu a důstojně odkráčí ke stolům s občerstvením.
Ovšem menší skupina již dávno okupuje stoly s mísami překypujícími jídlem a se sveřepým výrazem v obličeji nabírá co největší a nejšťavnatější kousky potravy.

Přitom jídla je vždy dost a pořadatelé se téměř vždy snaží, aby občerstvení spíše zbylo, než aby se na někoho nedostalo.

Všiml jsem si na podobných akcích několika typů jedlíků.

Jedlík Neznámý nenažranec. Tento exemplář bývá u stolu jako první, vezme talířek, přeplní ho dobrotami a stáhne se do kouta. Zde konzumuje, ale stále pokukuje po švédských stolech a doufá, že na něj ještě něco zbude. Jí velmi rychle, a jakmile svou velkou porci pozře, opět se velmi vehementně dere ke stolům. Toto zopakuje minimálně čtyřikrát.
Mimo to se vyznačuje i tím, že ho nikdo nezná.
"Kdo to je, tamhleten pitomec?"
"Nevim, ještě jsem ho na žádný prezentaci neviděl."
"Já taky ne, ale podivej se na něj, to bude nějakej vidlák z Horní-Dolní, to se pozná podle toho, jak žere."

Jedlík Známý nenažranec . Vyznačuje se naprosto stejným chováním jako neznámý nenažranec, ale většina lidí ho zná.
"Hele, vidíš támhle Lojzu Vopičku z HyperSoftware-hardware?"
"Jo, vidim, aby se neudávil."

Jedlík Kultivovaná osobnost.
Tento typ účastníka toho sní stejně, ne-li více než předcházející dva typy. Dělá to ovšem s noblesou. Krmí se, do toho pronese nějaký bonmot, zakousne chlebíček, pokyne známému z konkurenční firmy, nacpe do chřtánu velmi kultivovaně šunkovou rolku, zavtipkuje před neznámou půvabnou účastnicí, kousne do rohlíku a odpoví známému na dotaz „tak co, jak dou kšefty?” „Nestěžuju si, ale mohlo by to bejt lepší, hehe.” „Hehe, to by mohlo.”

No a pak jsme my, ostatní účastníci. Na talířek si dáme jídla méně, nikam se necpeme, nikoho nepředbíháme. Jsem zkušení matadoři a víme, že jídla je dost a na každého se bohatě dostane. Když dojíme první dávku poživatin a máme stále hlad, nebo spíše chuť, způsobně se zařadíme do fronty a počkáme, až na nás zase přijde řada. Občas nás předběhne nějaký z jedlíků, ale nám to nevadí a svým důstojným chováním dáváme najevo, že jsou podobné móresy pod naší úroveň.

Někdy však pořadatelé účastníky řádně vypečou. Účastnil jsem se někdy v roce 1995 nebo 1996 prezentace produktů (proč to neříct) Adobe. Vše se konalo v Hotelu Forum (nyní se to jmenuje Corynthia Towers nebo nějak podobně). Po přednášce zástupců obou pořádajících firem (ano, pořadatelé byli dvě konkurenční firmy) byl vydán pokyn k občerstvení. Všichni se nahrnuli do chodby, kde čekali hostinu. Ale jídlo tam nebylo žádné. Každý účastník si mohl dát pouze kávu do plastového kelímku. Více zklamaných tváří najednou jsem nikdy neviděl. Po tomto občerstvení následoval ještě nějaký bod programu. Hladoví jsme se usadili do židlí a já za sebou zaslechl povzdech: „to je úroveň, pozvou nás sem, jedu až z Ostravy, a oni nedokáží zařídit ani pořádný bufet”.

A proč jsem si na toto téma vzpomněl právě dnes? Včera jsem se účastnil prezentace nového modelu tiskáren jisté nejmenované značky a občerstvení se celkem povedlo.

Ovšem nejlepší žranici stejně udělala firma Quentin na začátku léta tohoto roku. Nejenže produkt, který prezentovala, většinu lidí zajímal (však na českou lokalizaci, o kterou šlo, čekali všichni rok a půl), nejenže se akce konala v nádherném prostředí Břevnovského kláštera, ale hlavně občerstvení mělo tak výbornou úroveň, jakou jsem ještě nezažil.

Dobrou chuť!