Pokud někomu prodáte nový počítač, očekává se, že v případě potíží s tímto strojem i pomůžete. Můžeme tomu říkat záruka, hot-line v ceně nebo třeba kamarádská výpomoc. Ovšem prvotní očekávání je, že k problémům nedojde.

Jak pravil Arthur, zásadně nesmíme prodávat počítač příbuzným, kamarádům a známým. A nejde zdaleka jen o počítače. Rada platí pro prodej čehokoliv cennějšího.

Prodal jsem tedy jednomu kumpánovi počítač. Levný a nepříliš značkový — limitujícím faktorem byla cena. Už to nikdy neudělám. Chceš ode mě počítač? Připlať si za kvalitu, holenku, nebo běž o dům dál! Reklamace zdržují.

Počítač nicméně až tak strašný nebyl, fungoval celkem spolehlivě. Kamarád ovšem počítačům nerozumí.
Já to považuji za normální — proč by měli kompjůtr používat jen znalci. Tento stroj by měl být pomocníkem (bavičem, komunikačním zařízením...) pro každého. Pokud si koupím auto, také o něm nemusím skoro nic vědět. Co to je předstih, palivový filtr, diferenciál a podobně. Stačí vědět, kudy se lije palivo a mít telefon na dobrého automechanika, který řekne, kdy se má co vyměnit (olej, filtry a podobně) a také to udělá.
Počítače za sebou bohužel nemají tak dlouhý vývoj jako auta a tak je sice může obsluhovat kdekdo, ovšem s jistými omezeními.

Naučil jsem toho člověka jak číst návod, co je to adresář, jak vypálit CD a nainstalovat některý software.
Co nebylo v mých silách — vysvětlení, že nesmí číst maily ani od známých, že k zavirování počítače stačí zapojit ho k internetu a podobně.
Že antivirus je k ničemu, pokud je půl roku starý a neaktualizovaný.
Že potřebuje Firewall. Že musí umět základy angličtiny a podobně.

Zcela upřímně — tato situace mi vadí. Počítač prostě není něco, co může bez obav používat každý. A to není dobře.
I když pokud vezmeme jako analogii auta — také musíme znát dopravní značky a pravidla provozu. A doporučuje se umět si aspoň vyměnit píchlé kolo.

Počítač onoho nešťastníka stále zpomaloval, zatuhával, padal, zamrzal.
Dospěl jsem k názoru, že časově bude nejlepší celý disk nekompromisně zformátovat a všechno včetně operačního systému nainstalovat znovu.

I zformátoval jsem disk. Nahrál operační systém — byly to Windows ME (jak proboha někdo takový nesmysl může prodávat???). Pak na webu sehnal aktuální ovladače k základní desce. Nainstaloval. Restartoval počítač.
A všechno šlapalo jako hodinky.

Vzal jsem telefon a zavolal nedočkavému kamarádovi, že se může pro comp stavit. Ten záhy přijel. Zapnul jsem počítač abych předvedl, jak všechno funguje. Ale ejhle! Místo naběhnutí se začalo ozývat nějaké klapání, pípání a další podobné zvuky. Po dalším restartu znovu.
Vše jsem vypnul, rozebral, zkontroloval jestli jsou všechny kabely kde mají být. Znovu zapnul. A znovu divné zvuky. Vypnutí, vypojení harddisku. Start. Vše OK — tedy kromě toho, že se nebootovalo (nebylo z čeho). Tak jsem si řekl „jasně, špatnej harddisk!”. Poslal jsem majitele domů s tím, že to večer řešit nebudu, že se na to podívám druhý den.
Hodil jsem poškozený počítač stranou a zapojil svůj. A copak to? Počítač opět nestartuje, pípá a chrastí. A zlobí se na mě.

Protože problém nebyl v počítači ale v klávesnic. Zasekla se mi klávesa „Enter” a stále něco potvrzovala.

Takže se ukázalo, že nejnepochopitelnější záhady mívají nejjednodušší řešení.
Což nic nemění na tom, že se počítače stávají nepoužitelnými pro takzvané „běžné uživatele”. A že pojem „počítačová gramotnost” je více než jen umět zapnout a vypnout počítač a napsat jednoduchý text v nějakém textovém editoru.