Ne, nezbláznil jsem se (zatím...) To jen cituju z weblogu, který mě šokoval v poslední době asi nejvíc — ne vulgaritou, ale svým krutě realistickým obsahem.

Právě teď probíhá informační kampaň... Možná jste viděli v televizi spot, ve kterém nějaká paní s monoklem říká, že upadla a kdesi cosi a pod ní je titulek, kde je napsáno, že neupadla, že jí manžel zmlátil.

Možná znáte termín domácí násilí.

Možná znáte nejen ten termín.

Autor weblogu Domácí Násilí o něm píše. Je to skoro online reportáž a pro člověka, jako jsem já, je to hodně šokující čtení: Táta chlastá a pak všem nadává a vyhrožuje. Máma má (radši) milence a je ze všeho tak vynervovaná, že pije taky. Jejich pes to všechno vycítí a kňučí. A tohle všechno si zapisuje sedmnáctiletý kluk, aby jednou věděl, co prožil a že je to naštěstí za ním.

Například (citace):

Otec se natolik ožral že začal říkat nesmysly, zvracel a hystericky křičel že má rakovinu a brečel a zvracel, plul na zem zbytky oběda které mu mamka udělala a také pivo a bůhví jaký alkohol.

Mamka mě poprosila abych zašel zase pro víno. A že mi pak chce něco říct. (...) Pak mi řekla že je alkoholička. Prostě že to všechno filtruje přes alkohol.

Mějte se krásně. Já jdu poslouchat jestli otec ještě deptá mamku nebo jestli přestal a šel se opít.


A takové scény se odehrávají údajně v každé desáté české domácnosti.

Čekáte na pointu? Na závěr? Žádný není! Prostě — není...

Nechci abyste mě všichni litovali jaký jsem chudáček. Od toho to nepíšu. (...) Nejsem žádný degén a nedělám si z každé hádky hlavu. Nemá to smysl... člověk si potom zvykne. (...) je normální že když na ni řve tak se nemůžu soustředit a sednu si u pokoje na schody a poslouchám. před dvěmi lety jsem na schodech vydržel sedět a poslouchat to ponižování třeba 30 minut.

Tak snad jen — přeju autorovi hodně sil a aby to už dlouho poslouchat nemusel!