Evropská unie mi pije krev už dlouho. Opět jeden neobjektivní, nevyvážený a vůbec špatný článek, ani ho nečtěte!

Před chvílí jsem koukal na zprávy a na to, jak rakouský parlament hlasoval o přijetí. Zase vedli řeči o Benešových dekretech, o té hrůze, jak nějaká Němka v roce 45 šla do nemocnice a odmítli ji ošetřit — „I takové krutosti se tenkrát děly!” — a o tom, jak je potřeba se podívat na své dějiny i když jsou nelichotivé... Koukám, že tlustá čára po válce byla opravdu tlustá a dějiny některých států v tomto ohledu končí rokem 1914 a opět pokračují v roce 1945. Nebo snad vy jste slyšeli od Německa nebo Rakouska slovo omluvy za léta 1914-18 a 1938-45?

Mno — a teď k nadpisu: V EU existuje něco, co se nazývá Pakt stability a růstu. Má to být mechanismus na dosažení fiskální stability Eurozóny a jako výkonná část se mohou používat sankce ve výši 0,2 — 0,5% HDP na země Eurozóny, jež dosáhnou nadměrného deficitu veřejných financí (přes 3% HDP). Tenhle pakt prosadilo především Německo s Francií.

Problém je teď s tím, že Německo a Francie už třetí rok dosahují nadměrného deficitu veřejných financí. Takže se sešli ministři financí eurozóny a tam jim bylo dohodnuto, že žádné sankce vůči těmto zemím uplatněny nebudou. Ovšem pouze teď a pouze vůči těmto zemím. Ani nápad, že by se snad to nařízení zrušilo... Takže i nadále platí pro každého, jen už se ví, že Německo s Francií nejsou holt každý.

Zkrátka — o tom, kdo a jak si je roven rozhodují vždy ti nejrovnější.