Občas si kladu v souvislosti s češtinou docela zákeřné otázky...

Dneska mě zaujalo slovo záludný. A začal jsem přemýšlet, jak a z čeho asi vzniklo.

Připomíná mi slovo zákeřný. U toho slova přímo vidím nějakého zákeřného člověka, jak sedí někde za keřem a číhá. (Číhá zákeřně, jak jinak.) Možná je můj etrymologický výklad správný, možná naprosto zcestný. Ale pokud je správný, tak co s tím záludným?

Že by to bylo něco, co je za lidem (ludem)? Představuju si to asi jako dav lidí, který se náhle rozestoupí a za ním — ejhle, taková záludnost se náhle vynoří... No, trošku šroubované, ale teoreticky možné.

A co s tím zásadním problémem? Je to snad problém, který čeká někde za sadem? To ne, to spíš naopak — zásadní problém je hezky obrovský, přes něj vlak nejede, ten se s námi trmácí kamkoli se hneme, ten nezůstává nikde za sadem. Možná ale za sadem zůstávají zásady — i když je to představa až dráždivá (že by to vzniklo tak, že dívky nechávaly své zásady za sadem a cestou dál do polí a k lesu už byly zcela bezzásadové?), bude nejspíš mylná.

Nejasně také tuším, že nejspíš od zásadových lidí bude pocházet rčení „...a já se zasadím o to, že...” Takže to celé zásadní a zásadové slovní společenství bude mít nejspíš stejný základ se sázením a sadem. Když něco zasadím, třeba strom, tak to zakoření, vzroste, nic s tím nehne, nic to nezviklá, stejně jako zásadového člověka, ten je také pevně „zasazen” ve svých názorech...

Ale proč chemici nazývají alkálie, defacto protiklad kyselin, „zásadami”, to už moje teorie nevysvětluje. Pokud ovšem nechcete přijmout silně šroubovaný výklad, který bude založen na tom, že za sad se většinou vyvážela močůvka, ze které se uvolňuje amoniak, jenž je, jak známo, zásaditý.

Že ho přijmout nechcete? Nojo, já věděl, že to neklapne...


Možná je celá ta úvaha pitomost a zásada souvisí třeba se soudem, záludnost je zkomolená „zálubnost” a zákeřný nemá nic společného s keřem. Ale občas je zábavné se podívat na běžná slova takhle z druhé strany...