Jak stárnu, začínám mrzoutit. Alraune dokonce tvrdí, že lamentařím. Ale asi s tím nic nenadělám. Prostě jsou věci, které mi vadí. Třeba všudypřítomné Ládydádydá...

Zatímco ve věku okolo dvaceti let jsem poslouchal stále nějakou hudbu (no... Jsou Einstürzende Neubauten hudba?), tak deset let poté se často přistihnu při tom, že mi neustálá přítomnost hudby vadí.

Pokud pracuju na něčem náročném, pracuju v noci, kdy je i na ulicích ticho a město spí. Občasné houkání sanitky někde v dáli a kvílení gum toho idiota, co každé ráno kolem půl šesté projíždí naši jednosměrnou úzkou ulici, na třech stech metrech akceleruje na 90 km/h a opět brzdí na nulu, je docela příjemné přerušení ticha, protože trvá chvilku a dá mozku nové podněty. Možná by měřící přístroje naměřily v mém nočním tichu několik desítek decibelů, které vytváří jemné vrnění disků a šumění ventilátorů, ale pro mne je to ticho.

Nejsem typ, který by si pustil televizi nebo rádio jako zvukovou nebo nedejbože hudební kulisu a dělal něco jiného. Pokud opravdu chci nějakou hudbu poslouchat u práce, musím si ji sám vybrat. Vybírám velmi pečlivě, aby se hodila k mé náladě a k práci, kterou hodlám dělat. Puštěné rádio jsem v kanceláři vydržel naposledy někdy v roce 1994.

A dostávám se k věci, o kterou mi jde. Probírali jsme ji na prvním PraBlogu (na tom druhém by si toho nikdo nevšiml ani náhodou). Jde mi o puštěné rádio v restauracích, fastfoodech, kavárnách, cukrárnách, vinárnách, hospodách, putykách, knajpách, nálevnách a podobných provozovnách. Kdykoliv do nějakého takového podniku přijdu, vždy (!) tam hraje rádio nebo CD, jediný rozdíl je v intenzitě „zvukového pozadí”.

Někde hraje velmi potichu, na hranici rozpoznatelnosti, takže já nebohý konzument zaslechnu sem-tam pár tónů, které mi proniknou do vědomí, znervózní mě a já se začnu soustředit a snažím se poznat co to vlastně slyším.

Někde hraje naopak velmi nahlas, takže jakýkoliv hovor se spolustolovníky je vyloučen, protože mi do uší buší Comme ci, comme ci, comme ca (lepší případ) nebo Dlouhá noc (horší případ), v nejhorším případě huláká mladý pozitivní spíkr: "Jojojo, tak to je skvělá muzika, co? Vy můžete stále volat svá přání na telefon 223 323 233 ... a máme tu další volající, tak ahoj ahoj, co to bude?" „Volume doleva to bude,” chce se mi řvát!

Většinou ale hraje tak akorát, což znamená, že dokud se bavím s lidmi u stolu, slyšíme se. Jakmile ztichneme a nastane chvilka na zamyšlení se, tak se vynoří odněkud démon Tralala a zamyšlení je ve psí. (Pro čtenářky — militantní feministky: Zamyšlení je ve fení!)

Stále přemýšlím, proč je u spousty lidí taková obsedantní nutnost neustále slyšet něco hrát. Copak se lidé bojí ticha? Mají snad strach, že když jim mozek nebude zaměstnávat lehká pop-music, začnou přemýšlet?

A proč jsou snad všichni majitelé podniků veřejného stravování posedlí puštěným rádiem? Kdy je to probůh přejde?

(Dokonce existuje hudební styl, specializovaný na skladby pro letištní haly a nákupní střediska. Nazývá se muzak, kdo nevěří ať tam běží!)

Proti klasickému atmosférickému smogu bojuje kdekdo, vyhlašují se Dny bez aut a podobné huráakce. Proti světelnému smogu remcají zatím jen astronomové (zkuste dnes najít v Čechách místo, kde by byla tmavá obloha v celém rozsahu, s žádným svítícím městem někde na obzoru). Proti akustickému, hudebnímu smogu protestuje nahlas snad jen pár jedinců. Takže tímto se k nim připojuji a volám: Restauratéři, hoteliéři a hospodští! Vypněte svá rádia! Chodím se k vám najíst, posedět a popovídat a ani k jedné této činnosti nepotřebuju reprodukovanou hudbu. Jen mne ruší! Restaurace, která si pod svůj slogan vepíše U nás nejste obtěžováni puštěným rádiem má u mne předem plus sto bodů do mého soukromého hodnocení.


A vy stále posloucháte vaši oblíbenou frekvenci, kde vám hraje písničky na přání Veselý Spíkr Pepa Zdepa... Dobrou chuť!