Už jsem tu avizoval svou dovolenou a protože se mě po ICQ už několik lidí ptalo, jaké to bylo, tak tedy odpovídám: Bylo to děsný!

Nejprve to, co se mi líbilo, to bude stručné: Měli skvělou pizzu. Ve čtvrtek (1.1.) nepršelo. V hotelu dělali fakt dobrý kafe.

Tím mám za sebou pozitiva a teď přijdou na řadu věci, co mě zarazily. A teď přemýšlím, jak to napsat, abych se vyhnul debilním kritikám... Asi takto: "Následující zkušenosti nejsou objektivním zhodnocením Říma a jeho obyvatel. Jsou to mé pocity, jak jsem je nasbíral při svých procházkách Věčným Městem minulý týden, tedy od 29.12. do 2.1. a pokud má někdo jiný názor nebo zkušenosti, já mu je neberu."

Takže tedy: Zarazila mě naprostá absence vánoční výzdoby, pominu-li jesličky a strom na svatopetrském náměstí, bylo město naprosto bez výzdoby.

Zarazilo mě, že náměstí svatého Petra je docela malé. Na leteckých pohledech se tváří vždy jako obrovské, když tam člověk stojí, připadá si asi jako na Staroměstském v Praze.

Zarazilo mě, že hned vedle Kolosea vede magistrála, ovšem pak jsem si vzpomněl na Prahu a pochopil jsem, že Češi a Italové mají (měli) asi podobný buranský vztah k památkám.

Paralely s Prahou nekončí — pohled na Řím z Pincia byl podobný asi jako pohled na Prahu při jízdě vlakem z Hlavního nádraží na Vysočany — ošklivé dvory a zadní trakty činžáků, nad nimi les antén a semtam věže a kopule chrámů.

Možná jsme si ale jen vybrali špatný čas, v létě nebo na jaře je to třeba jiné a všude je možná záplava květin — alespoň v tomto smyslu hovoří průvodci. Ovšem já to nejspíš už podruhé zkoušet nebudu.

Věc, která mi totiž absolutně nesedla, je povaha Italů v Římě. Neříkám že je špatná, třeba někomu vyhovuje. Mně ne. Alespoň tak jak jsem ji poznal. Na severu Itálie to bude možná jiné, na Sicílii taky, právě proto píšu „Italů v Římě”. Zkusím ilustrovat:

Italové si umí užít život, umí se bavit — to znamená, že málo pracují. Otvírací doby běžných obchodů, úřadů atd. je od osmi do dvou, popřípadě od osmi do dvanácti a od dvou do čtyř. Pokud je otvírací doba od osmi, znamená to, že otevřou nejdřív ve čtvrt na devět. Žádnej spěch, žádný nervy, užívej si trochu! Zároveň to s sebou nese zajímavý fakt — v malém krámku, kde by u nás byl jeden člověk, jsou v Římě tři. Jeden otírá pult, druhý podává zboží, třetí markuje u pokladny a všichni neustále hovoří se zákazníky před pultem. Když v hotelu (****) poslední den přestala téct ráno voda, personál se divil, co nám vadí... Vždyť voda určitě zase poteče, tak o co jde, ne? (Netekla ani ve čtyři odpoledne.)

Italové jsou temperamentní — ano. Zatímco sledovat dohadování Italů nad účtenkou v tržnici (vypadá to, že se za chvíli postřilejí...) je spíše zábavné, sledovat jejich chování na silnici je tristní. Jedou auta po silnici, kam se vejdou dvě vedle sebe, takže tedy jedou tři vedle sebe. Dojedou na křižovatku a zastaví na červenou. Během půl minuty začne jeden z nich troubit a za chviličku troubí všichni, troubí i když se rozjíždějí na zelenou... Sledoval jsem jednou večer auto, které jelo po prázdné silnici přes prázdnou křižovatku. Nikde nikdo nešel, nikde nic nejelo, řidič to kalil na zelenou a troubil jako blázen a u toho divoce gestikuloval rukou. Nemohl bych být řidičem v Itálii.

Samosebou, historek mám víc (třeba na letišti — My: „Můžeme dostat sedadlo u nouzového východu kvůli místu na nohy?” Ital: „Já se podívám, moment... Ano, ano, je tu volné, já vám ho dám!” Kdo si myslí, že jsme opravdu dostali sedadla u nouzového východu, nepochopil předchozí text), není to tak, že bych si názor udělal ze dvou případů.

S povahou asi souvisí i to, že druhého v poledne bylo stále všude spousta nepořádku, papírů, střepů z lahví, obalů od rachejtlí... Když to porovnám s Paříží, kde jsme byli na Silvestra před rokem — tam hned 1.1. ráno nastoupily čety uklízečů a město zametaly.

Jak známo — jiný kraj, jiný mrav. Nečekám, že to bude všude stejné. Ani by se mi to nelíbilo. Jen říkám, že mi to nesedlo. Vnitřně asi tíhnu k „severštější” povaze než je povaha Římanů — uzavřenější, pracovitější, korektnější...

Ale co — každá zkušenost dobrá. Člověk by měl zkusit všecko, ovšem musí se smířit s tím, že něco z toho mu bude nesympatické. Mně nebyl sympatický Řím a jeho lidé, jak jsem je za těch pár dní poznal.

PS: Fotky (pořízeny přístrojem Olympus Camedia 300)