Neuvěřitelné se stává skutkem. Cigaretu jsem neměl už přes 2 měsíce. Ale co se to děje? Proč se neztrácí chuť na trošku toho poctivého nikotýnku? Proč si pořád představuji, jaké to je: cvak, Zippo vydává svůj nezaměnitelný zvuk a pokud by byl okolo klid, slyšel bych po zapálení voňavé, napěchované, kulaťoučké cigarety jemné praskání hořícího papírku.

Vdechnutí kouře a lehké zatočení hlavy. Několik vteřin zadržet dech, aby se kouř dostal hezky do celých plic, žádné šizení...

Ačkoliv jsem skutečně nekouřil dva měsíce, chuť na cigaretu stále mám. A to poměrně velkou.

Možná, že potřeba nikotinu je stejná, jen jsem se s ní naučil žít. Asi jako člověk, který cítí chronickou bolest, časem otupí. Bolest existuje stále, jen se zvýšil práh citlivosti.

Když jsem přestal, záměrně jsem se nepřestal vyhýbat místům, ke kterým kouření jakoby patřilo. Tedy podnikům typu kavárna a hospoda. A vyplatilo se to.

Pozoruhodný poznatek — v těchto podnicích, kde jsem měl kouření vždy jako něco samozřejmého, se mi kouřit nechce. Možná to je kouřením pasivním.
Zato se mi chce zapálit si v situacích, kdy jsem dříve téměř nekouřil.
Například doma. Nebo na procházce v lese.

Ano, přiznám se. Kouření mi chybí. Velice. Strašně hodně moc.

Musím se vyrovnat s tím, že se závislosti nezbavím. Jen ji budu odolávat.

Skutečně už nikdy kouřit nechci, asi to vydržím. I když kritický je prý konec čtvrtého měsíce. Uvidíme...

Nedávno ke mně do práce přišel zákazník. Měl jsem s ním poměrně komplikované jednání, šlo o návrh pracoviště pro DTP a práci s barvou včetně různých detailů okolo, složitá záležitost asi na hodinu.
Ten zákazník byl kuřák. Cítil jsem to z něj na dva metry. Smrděl skutečně strašně. A já to musel hodinu čuchat!

Zajímavé. Před dvěma měsíci jsem smrděl stejně a vůbec mi to nepřišlo.