Dnes ráno jsem si přečetl, že Žertva zemřel. Ta zpráva mnou neotřásla, to bych lhal. Ale na chvilku mě zastavila. Stejně jako každá jiná zpráva o smrti někoho, koho člověk „tak trochu” znal.

Kdysi se Žertva zmínil, že pro něho není problém koupit pro Bloguje.cz server nebo jinak pomoci. A protože Bloguje.cz běželo na „půjčeném” serveru, kul jsem železo, dokud bylo žhavé. Říkal jsem si: „Aspoň uvidíme, jestli jsi tím, za koho se vydáváš, nebo jestli se jen tak vytahuješ jak triko za bůra.” Kontakt na sebe jsme měli (Žertva mi psal nějaké drobné postřehy k Bloguje), tak jsem mu napsal...

Poněkud mě překvapilo, když mi Žertva odepsal: „Dobrá, jestli chcete, můžeme se sejít a popovídat si konkrétněji.” Navrhl datum a místo — Lobby hotelu Marriot.

Ne že bych byl křupan a společenský neotesanec, i na zámku u hraběte jsem jedl, ale co je lobby hotelu Marriot jsem netušil. Když jsem se na recepci ptal, kde že je to lobby, tak mi recepční ukázal ke schodům a vysvětlil mi, že je to vlastně celé přízemí až po restauraci... Chvilku jsem tam kroužil jako brundibár, až mi nějaký chlápek u stolku povídá: „Hledáte Žertvu?”

I když jsem (asi jako většina čtenářů jeho deníčku) hledal, který z ředitelů mediálních domů by to mohl být a prošmejdil jsem lecjaké fotky manažerů, jeho tvář mi nebyla povědomá. Ale jeho neokázale noblesní vystupování a nenápadné luxusní doplňky k oblečení svědčily o tom, že mám před sebou muže, který si na bohatého ředitele nehraje, který jím zkrátka je.

Ze začátku jsem si připadal v tom prostředí nepatřičně a nesvůj, ale během pár minut ze mně veškerá nervozita spadla. Ono se s Žertvou totiž báječně povídalo. Byl jedním z těch ředitelů, co zůstali schopni komunikovat s normálními lidmi, co nevkládají do každé věty anglické slovo a kteří nezapomněli, že také nějak začínali.

Diskutovali jsme spolu asi dvacet minut. Bavili jsme se o konkrétních možnostech, jak by mohl Bloguje pomoci a pak jsme se bavili i o blogování jako takovém. Pak se mi Žertva omluvil s tím, že mu přišel kamarád. Rozloučili jsme se, řekl jsem, že jsem byl rád, že jsem ho poznal a když jsem odcházel, minul jsem toho Žertvova kamaráda. A toho jsem už poznal — byl to Vladimír Mlynář.

Pak nabraly věci kolem Bloguje jiný směr a Žertvova pomoc už nebyla tak urgentně potřebná. Jeho deníček odpočíval a já ho, snad z nějaké nostalgie, při čistce na Bloguje vynechal. Říkal jsem si, že Žertva třeba ještě někdy něco napíše...

Tak — nenapíše. Napsal Bína.