Všechno se dá zdůvodnit. I to, proč jsem vždy pracoval v malé firmě. Od počátku nového tisíciletí mě totiž pronásleduje smůla, a to velmi zvláštním způsobem.

V devadesátých letech k tomu nedocházelo. Vše začalo v červnu 2001. Nastoupil jsem do jisté společnosti, firmy menší počtem pracovníků, ale velké významem ve svém oboru.

Za týden mi kolegové oznámili, že se jeden spolupracovník žení, a že by bylo vhodné přispět na nějaký dárek. Pouhých 500,- (nebo 600,-) korun. Tak jsem ty peníze dal, co mi zbývalo.

Rok na to jsem změnil působiště. Hádejte, co mi kolegové řekli za týden... Ano, kolega se žení, bylo by dobré dát tak přibližně pětikilo na nějaký dar.

Co je mi po tom! Já si peníze netisknu.
Ale v rámci dobrých vztahů ve firmě jsem ty peníze, které mi nikdo nevrátí, dal.

Obě firmy zaměstnávaly relativně málo lidí. Naštěstí.

Protože: představte si, že bych nastoupil do nějaké instituce, která zaměstnává tisíce lidí. Což znamená. že frekvence sňatků bude vyšší. To bych se asi nedoplatil...