Taky patříte mezi ty, co dělí práce na „mužské” a „ženské” a jsou schopni tvrdit, že ženská nepatří za volant a chlap nemá co dělat v kuchyni? Ano? Tak vy pokračujte prosím tudy. A ostatní mohou číst dál...

Tak, v tomto místě čtou předpokládám už pouze muži, kterým představa „rodino, uvařil jsem vám oběd!” není nijak cizí, a ženy, které čekají, co se z toho vyklube. No, nebojte, nic závažného. Inspirován Kavárenským povalečem se budu snažit přesvědčit muže o tom, že vaření není alchymie (i když může být), ani podřadná práce, ale vlastně hra... (Ženský, ticho!)

Rozdíl mezi ženou v kuchyni a mužem v kuchyni je v přístupu. Žena většinou vaří proto že musí, nebo protože si myslí, že musí, popřípadě proto, že se k tomu nikdo jiný nemá. Pro ni je vaření většinou nutné zlo, ale když už tedy musí vařit a nakrmit rodinu, tak to holt dělá. Naproti tomu muž většinou vařit nemusí, proto (je-li ducha tvůrčího) vaří rád a s chutí. Navíc muži vaří většinou líp než ženy, kteréžto tvrzení hodlám podpořit prostou skutečností, že většina hotelů a restaurací, od vesnických hospůdek až po „haute cuisine”, má „šéfkuchaře” a jsou to muži. Krom toho je empiricky zjištěno, že muži mají větší cit pro koření a při vaření více experimentují, což bývá (ale ne vždy) ku prospěchu pokrmu. Ženy většinou mají svůj recept, od matky / tchyně / kamarádky, a neexperimentují, vaří takříkajíc „na jistotu”.

Ovšem my jsme muži a proto se nebudeme bát experimentovat. Samosebou, slaneček se šlehačkou není ten pravý experiment. Já používám pro odhad „co bych do toho mohl vrazit” jednoduchou metodu: V hrnci / pánvi mám něco, co bych rád dotvořil. Proto kousek ochutnám, nechám si to na jazyku rozplynout, stojím u sporáku a dělám „mmmm, mmm, mňamňamňamňa” a snažím se vzpomenout si na něco, co by se k tomu chuťově hodilo a přitom to máme doma. Pokud mě něco napadne, udělám pokus číslo dvě, při kterém vezmu to z pánve nebo hrnce, k tomu přidám trošku toho, co mě napadlo, a ochutnám. Je-li to k jídlu a dobré, šup tam s tím... Druhý častý problém mužů je odhadnout množství. Na to mám taky jednoduchý postup: Poprvé dám „přiměřeně”. Je-li toho moc, příště uberu, sneslo-li by to víc, příště přidám a takto se postupnou aproximací dopracovávám ideálního množství.

Časem jsem si vytvořil několik receptů, které umím uvařit a kde už jsem vychytal ingredience, váhy a časy, ale také vařím jídla „co dům dal”. Třeba dneska. Dům dal mražené mleté maso a americké brambory, rovněž mražené. Takže jsem rozmrazil maso (půl kila, prodávají to v Kauflandu v takové vaničce), do toho jsem nastrouhal kus Nivy (vždycky máme doma kus Nivy), pro exaktní duše udávám, že to byl zhruba hranol 3x3x3 cm. Tohle jsem rozhňahňal a udělal z toho šištičky a lá čevabčiči. Osm jich vzniklo.

Mezitím jsem si roztopil troubu na 180 stupňů, pro ty co nemají troubu s teploměrem — je to o kousek míň než maximum. Brambory jsem vysypal na plech a strčil do trouby na 20 minut.

Na pánvi jsem rozpálil trochu oleje (trochu = tak tři polévkové lžíce) a na něm jsem ty šištičky osmažil. Doba smažení byla asi 15 minut, vždy po pěti minutách jsem je pootočil. A než se šištičky osmahly, nakrájel jsem si středně velkou cibuli na kolečka a objevil směs na pizzu Palermo (výrobce Hamé, je to ve skleničce a jsou v tom žampióny). Při pohledu do ledničky jsem objevil kousek čabajky, tak jsem i ji nakrájel na tenké plátky...

Po 15 minutách bylo maso hotové, tak jsem ho vyndal a do rozpáleného oleje nasypal cibuli, přihodil čabajku a nechal jsem to trošku osmahnout. Cibulku jako základ, čabajku pro chuť a aroma. K tomu jsem přidal „směs Palermo” a nechal chvilku ohřát.

Tou dobou se mi akorát dopekly brambory. Vytáhl jsem je z trouby, osolil, nasypal část na talíř, druhou část spolu s půlkou těch masových šištiček jsem schoval pro manželku, zalil jsem to půlkou omáčky, co vznikla na pánvi, sedl jsem si k tomu, jedl jsem a dělal chutě psovi... Byla to zvláštní kombinace slaného masa s pikantní Nivou a nasládlou omáčkou, ale mně to chutnalo a když jsem to dělal minule, tak ani žena neofrňovala a snědla svou porci s chutí.

Celé to bylo hotové za 30 minut, když pominu rozmražování masa a roztápění trouby, a vzniklo to jako obměna čevabčiči, které jsem vařil jednou a furt se mi nějak nedařilo (to vejce v mase mi udělalo z masa blemcaninu která nehodlala udržet tvar a já to horko těžko zahušťoval... Nikdy víc!)

Příští díl nepravidelného seriálu Muž v kuchyni ponese název „Myčka nádobí je náš přítel a neublíží nám!”, protože mám ověřeno, pomocí pokusů na sobě samém, že muž dovařivší a dojedší ponechává nádobí na kuchyňské lince v dobré víře, že ho za dva dny nalezne umyté tam kde má být. Zároveň se zamyslím nad rolí, kterou v tomto chování hraje výrok: „Jdi od toho, já to tam radši nandám sama...”