Bývaly doby, kdy to byl hodně skloňovaný výraz, zejména v souvislosti se Spice Girls. Pro mě osobně je naprosto čistou a klasickou představitelkou něčeho, co bych bez uzardění nazval Dívčí sílou, jiná skupina. Dybbuk.

Předem se omlouvám čtenářům — tento příspěvek nebude ani veselý, ani záživný, ani bojovný a už vůbec ne o něčem podstatném. Bude jen o muzice, jakou rád poslouchám. Proč o tom vlastně píšu? No možná proto, že jsme se teď s jistou osobou, která je nerada jmenována a odkazována, bavili o starejch flákách a zjistili jsme, že se nám oběma Dybbuk líbí. Nebo možná proto, že jsem včera psal o jiné dívčí skupině. Možná i proto, že si to Dybbuk zaslouží.

Dybbuk (původně Plyn) se po nejrůznějších peripetiích přetransformoval do skupiny Zuby nehty a z „dívčí síly” je teď „ženská síla”, která patří k té inteligentní části českého rocku. Možná právě proto je v televizi moc neuvidíte a rádio vám je těžko zahraje.

Ale jistě, jsou i jiné dívčí skupiny. Třeba Holki, že? Jenže zatímco Holki zpívaly peněženkou, Dybbuk hrál a zpíval hlavou, srdcem a ... no, nechme toho, poslechněte si Zpěv čarodějnice, Psychiatrickou nebo Paní III a zkuste říct, odkud ten hlas jde. Ale jenom zpěv, byť osciluje mezi uječenou jezinkou, sebevědomou mladou dámou a zmatenou puberťačkou a zalézá pod kůži, ani hudba, co má grády, rozhodně nestačí k tomu, abych si nějakou kapelu zařadil mezi své oblíbené. A to si pište, že Dybbuk mám mezi oblíbenými hned vedle Už jsme doma.

Já totiž, a to je důvod proč nejsem vhodný konzument popmusic, poslouchám u českých písniček texty. A právě při poslechu Dybbuku jsem měl stejný dojem, jako když jsem se ve svých dvaa-, pětadvaceti letech bavil s inteligentní vrstevnicí o životě. Zkrátka takový ten dojem „Aha, tak takhle to vnímaj holky...” (Krátká vsuvka pro pány, kteří to snad nevědí: Ženský svět není jen móda, seriály, drby a nekonečné vykecávání po telefonu, nevěřte tomu.)

Podívejte se na kompletní texty Dybbuku a Zubů Nehtů, dáte mi zapravdu. Tohle jsou texty, jaké píšou inteligentní ženy o svých pocitech, aniž by sklouzly ke klišé, k nějaké přecitlivělosti, sentimentu nebo na druhé straně k lacinému cynismu.

Pro srovnání, dva texty zhruba o tomtéž (ona HO má stále ráda, ale ví, že ON se už nevrátí). Nejdřív Dybbuk, píseň Dopis (text napsala Pavla Slabá):

Sedím tady nahoře, píšu tyto řádky
za chvili se půjdu podívat do schránky
jestli tam není mezi listy novin
schovaný dopis, dopis od Tebe!

Je to ale šílenství, tohleto si myslet
nebyl tam včera, nebyl předevčírem
nebude dneska, nebude zítra,
nebude nebude, i když se celá chvěju
ó jak si to přeju

nebude nebude, nebude nikdy
je to ale smutný, že takovej je život.

A teď citace začátku textu skupiny Holki, píseň Já Tě postrádám (autora jsem nezjistil, rád dopíšu)

Já Tě postrádám
já Tě tu postrádám
scházíš mi čím dál víc
vím že se nevrátíš
snad nejseš tam sám
já Tě tu lásko
postrádám
já sedím doma a nic nevnímám
duši mám bolavou
na krásný časy v duchu vzpomínám
usínám únavou
vidím Tě všude kam se podívám....

Když pominu přehršel dlouhých samohlásek, to aby se to dalo dobře zpívat, a rozvleklost (citovaná část je tak čtvrtina textu), tak z celého textu Holek cítím přeslazenost, navíc umělým sladidlem... Jak to ta Arsinoe říkala? Že je jednoduchý psát prvoplánově dojímací texty?

Dybbuk je zkrátka dobrá rocková muzika, ze které je cítit, že jí hrají, skládají a textují ženy, navíc „chytrý ženský”. A je to ku prospěchu věci.

PS: Jak si tak čtu stránky o Zuby Nehty, zjišťuju, že spojení mezi Už jsme doma a Zuby Nehty opravdu je... A jmenuje se Alice Kalousková, nyní Flesarová.