aneb Co mi dokáže spolehlivě otrávit večer ve společnosti.

Jsou to například dialogy mezi Chlastonutičem (A., díky za ten termín) a mnou. Nejsem naprostý abstinent, ale asi tak čtyři piva a dva litry vína za rok jsou mojí ideální mírou. Upozorňuji že ne najednou.

Chlastonutič(C): „Dej si se mnou panáka!”
Já(J): „Ne, nechci!”
C: „Tak si kurva dej!”
J: „Ne, nedám si!”
C: „Tě asi jeden panák zabije, ne? Hele, nech toho, tajhle máš a šup tam s ním!”
J: „Nechci”
C: „Pane vrchní, doneste nám dva velký bechery!”
J: „Pane vrchní, jen jeden!”
C: „Ty si vůl, vole... Tak si dej aspoň pivo!”
J: „Nechci pivo, nedám si ho!”
C: „Jsi hovno chlap! Se bojíš si dát pivo?” (specifická forma nátlaku na muže)
J: „Nebojím, ale nedám si”
C: „Dej si, kurva, se mnou paňáka, jinak mě nasereš!”
J: „Nedám si”
C: „Chceš mě nasrat?”
J: „Nechci, ale nedám si!”
C: „Hele, to mě fakt nasereš!”
J: „Nojo, tak tě naseru, je mi to líto, ale nedám si.”
C: „S tebou je hovno sranda!”
J: „Jojo, je se mnou hovno sranda, ale nedám si.”
C: „Proč si nedáš ani to pivo?”
J: „Nemám na něj chuť!”
C: „To seš jako abstinent?”
J: „Nejsem, ale nemám na to dneska chuť.”
C: „No tak na co máš chuť?”
J: „Nemám chuť pít...”
C: „To jako jsme ti špatná společnost?”
J: „To ne...”
C: „Tak se se mnou kurva napi, ne?”
J: „Nenapiju se ani s tebou, ani s nikým jiným, nenapiju se ani sám.”
C: „Si myslíš, že si jako něco víc než my? Tak víš co? Di do prdele, debile...”
No, většinou jdu. Pokud někomu dělá problém respektovat to, že nechci pít...

Neexistuje obrana. Na otřepané já řídím nasadí chlastonutič protihmat: „Tak přespíš u nás, na to se vyser a dej si panáka...” a rozjíždí se specifická forma dialogu. (Tady je na místě rada: Pokud snad podlehnete a zeptáte se „Fakt můžu u vás přespat?”, dozvíte se „No jasně, v pohodě, naprosto v klidu, a teď si dej panáka...” Dáte si jednoho, dva, tři a ve dvě v noci zjišťujete, že dotyčný buď spí, nebo někdy o půlnoci odešel neznámo kam, nebo že si nepamatuje kde bydlí a pokud si náhodou pamatuje, tak že ztratil klíče.)

Přemýšlel jsem, kde se to v těch chlastonutičích bere. Jejich otřepaná výmluva je, že chtějí, abych se bavil taky tak dobře jako oni. Nedovedou pochopit, že já se dobře bavím i když nepiju. Na to, abych se dobře bavil, mají vliv úplně jiné věci. Ve skutečnosti chlastonutiči jsou většinou v mírně podroušeném stavu a chtějí v něm nebýt sami, to je jediný důvod, proč jim vadí střízlivý člověk.

Nejsem z těch, kdo si ve společnosti dává totéž co ostatní, aby „netrhal partu”. Nedělalo mi nikdy problém požádat číšníka, když chtěl nést osm piv, ať jich vezme sedm a k nim sodovku, taky do půllitru. Nedělám to ale proto, že chci nebo musím mít něco extra nebo že bych snad chtěl prosadit svou individualitu. Ale na druhou stranu odmítám pít (třeba) pivo jen proto, že jsem v hospodě a „všichni ho pijou”. Pokud na něj nemám chuť, nedám si ho.

Další věc, která mě dokáže spolehlivě otrávit až k takovému stádiu, že se opřu zády o židli, zkřížím ruce na prsou a mlčím je skákání do řeči. Či spíš „nepuštění ke slovu”. Příklad: Vypráví se nějaké historky. Počkám si na chvilku a řeknu „No hele, to mi připomíná toho chlapa...” — a někdo mi skočí do řeči. Počkám, jestli si to neuvědomí a pokud ne, nechám ho domluvit. Nejsem z těch, co se musí v hovoru prosadit za každou cenu, hovor není souboj „kdo z koho”. Pokud se mi to stane ještě dvakrát po sobě, odcházím. Nikoli snad kvůli „zásadám”, ale kvůli tomu, že s lidmi, kteří berou hovor jako souboj o to, kdo bude mluvit, mi není příjemné sedět.

Další specialitou ve větší společnosti jsou „hnedjsemutebové”. Přijdou, řeknou:"Jé, ty jsi tady, no to je skvělý, tos mi udělal radost, hele, já to tu oběhnu a hned jsem u tebe, pokecáme..." Po půl hodině se stále někde s někým baví, po hodině se objeví a řekne „Jé, hned jsem u tebe, já se támhle zasek'...” Asi mu nestojím ani za to, aby si udělal pět minut čas...

No a pokud chcete poradit způsob, jak mi dát najevo, že jsem pro vás absolutně nezajímavý a má společnost vás otravuje, tak poslouchejte: Stačí, když se se mnou budete bavit, pak si počkáte, až budu něco říkat, a v půlce věty se otočíte k někomu jinému a začnete mu říkat něco úplně jiného. Lepší způsob, jak mi dát najevo abych odešel neznám.