Cítím potřebu se zamyslet nad jedním jevem, který jsem si pracovně nazval „malá emoce — žádná emoce”. Ať si kdo chce co chce říká o lamentářích...

Kdysi, je to už zhruba 15 let, mi jedna slečna řekla, že miluje telefon. Z dalšího hovoru vyplynulo, že tím chtěla vyjádřit, že ráda telefonuje. Zarazilo mě to a ptal jsem se jí, proč tedy použila tak intenzivní slovo, které označuje něco mnohem intenzivnějšího než to co nejspíš chtěla vyjádřit. Divila se, čemu se divím.

No, divím se. Vždyť existují méně emocionální výrazy než „miluji”. Třeba mám rád, je mi sympatické, je mi příjemné. Nějakou knihu rád čtu. Těstoviny mi chutnají. Herec je mi sympatický. Je mi příjemné projít se po lese. Jenže mám skoro dojem, že už není přípustné takové „malé” emoce dávat najevo, většinou se dozvídám, že dotyčný knihu „přímo miluje” a těstoviny „doslova zbožňuje”. Když už nebudu přemýšlet nad drobnými nelogičnostmi, např. jestli je možno milovat nepřímo či dokonce křivě nebo nad tím, jaká slova má v případě těstovin dotyčný na mysli (písmenkovou polévku?), které se staly ustálenými zesilovacími obraty, tak je mi ale stále podezřelá ta velká expresivita zvolených výrazů. Chce tím snad mluvčí dát najevo to, že na knihu myslí vstávaje lehaje, je-li od knihy odloučen stýská se mu, má starost zda knize nezvlhnou listy a spadne-li mu na zem, bodne ho u srdce? To asi ne... Pouze přehnal výraz. O takto hrajícím herci by se řeklo že přehrává, o takto nalíčené ženě že je zmalovaná.

Pokud tentýž člověk řekne partnerce, že ji miluje, je to na pováženou a dotyčná by se měla zamyslet, zda to s ní myslí stejně jako s tou knihou. Zda i v tomto případě není „miluji” ekvivalentem „jojo, jsi mi celkem sympatická, rád se k tobě vracím...”

Ve vyjadřování záporných emocí je situace obdobná. Málokdo je jako Cimrman, který, slovy Zdeňka Svěráka, „potkany přímo ... neměl rád!” Spíš se nenávidí, nesnáší, zabíjí. Prosté vyjádření „za to bych ho kopnul” (představitelné) nahradilo „zabil bych ho” (těžko uvěřitelné). Místo „je mi nesympatický” nastoupil výraz „nenávidím ho” (nebo floskule „toho nemusím”). Ve skutečnosti ovšem mluvčí toho koho „nenávidí” klidně zdraví a tomu, koho „by za to zabil”, pouze vynadá.

Jako by lidé nešeptali, nemluvili, nepovídali, nehovořili, ale spíš volali ("Voláme po větší angažovanosti..."), křičeli a řvali. Spousta návodů na úspěch je k tomu přímo vybízí ("Musíte křičet, aby váš hlas nezanikl"). V přímém rozporu s touto pobídkou je text písně sourozenců Ulrychových: „Prý musíš mluvit tiše, aby tě bylo slyšet”. Ale kdo bude ve všeobecném řevu naslouchat tichým hlasům? Cato by možná ještě podotknul, že čím víc si voláme, tím míň spolu doopravdy mluvíme.

Kdejaký stav rozladění, smutku nebo melancholie trvající déle než pět minut bývá nazýván depresí (zdomácněle „depkou”). Naproti tomu nelze už jen skákat radostí, je potřeba rovnou „ulítnout”!

Samosebou vím, co to je hyperbola. Občas ji sám používám, asi jako každý, do vyjadřování jako výrazový prostředek nadsázka rozhodně patří, ale obávám se, že brzo ztratí svůj účinek. Už nebude kam přehánět... A bude-li, nikdo nerozpozná, jestli mluvčí použil hyperbolu nebo jestli tak mluví proto, že jiná slova nepoužívá.

Zajděte si na pouť a uslyšíte vyvolávání: „Světoznámá atrakce, nejlepší, největší, pojďte s námi zažít naší skvělou jízdu na naší obří horské dráze... naše velká střelnice...” Připadá mi, že tento princip převzal „moderní” jazyk a snaží se kdejakému řetízkovému kolotoči dodat nálepku centrifugy NASA.

Ale budeme-li všechny případy, kdy se někdo ukázal jako důvtipný, chytrý, sečtělý, moudrý, nápaditý atd. nazývat slovem „geniální”, co pak uděláme tváří v tvář opravdové genialitě?

Možná používání jediného výrazového prostředku pro celou škálu intenzity dojmu souvisí nějak se snahou o cool vyjadřování, se snahou nedat na sobě znát nakolik se mně osobně daná věc dotýká, neukázat jak moc jsem byl zasažen. Ale „cool vyjadřování” je už zase jiná pohádka.

Nejspíš se ve společnosti posunulo vnímání intenzity. Kdejaká prodejna smíšeného zboží je nazývána „supermarketem”, každý trošku úspěšnější film je hned „megafilm” a „kasovní trhák”, lecjaký věšák na šaty je označován za „světovou topmodelku” a reklamním i P.R. specialistům asi teče do bot, protože docházejí superlativy. Nejen k „optimální” existuje proto nelogické „nejoptimálnější”, ale i k výrazu „super” vznikl superlativ „nejsuprovější”.

Mimochodem, všimněte si, jak často používají hlasatelé zpráv slovo „šokující”. To slovo samo o sobě je velmi emotivní, jenže nadužíváním planí. Šokující je podle nich vražda, šokující je loupež, nehoda, šokující může být i přiznání nějaké momentální celebrity k homosexualitě, stejně jako jsou obyvatelé vesnice „doslova šokováni” tím, že k nim ráno nepřijel autobus. „Šokováním” se snaží hlasatelé vzbudit alespoň nějaké emoce u emočně unaveného diváka, aby ho přitáhli k obrazovce, ale přispívají tím pouze k další inflaci toho slova. Pokud je trojnásobná vražda i odhalené ňadro Janet Jackson ohodnocené stejným výrazem, jako by tím bylo obojí postaveno na stejnou úroveň „citového náboje”. Přitom šok je život ohrožující stav a člověk, který je opravdu v šoku ("doslova šokován"), je několik minut „k nepoužití”, není mocen slova, třese se, projevují se u něho některé tělesné příznaky... (Odbočím: Třeba ti Američané v takovém stavu opravdu byli. Ale pokud je odhalené poprsí šokuje, jak se rozmnožují? Nakupují malé Američánky ve Wallmartu?)

Netroufám si odhadnout co je příčinou a co následkem, zda prvotní byla touha lidí po stále větším vzrušení nebo zda snaha nabídnout stále silnější stimuly vedla časem u příjemců k otupení vnímání a degradaci rozlišovacích schopností. Opravdu těžko říct. Snížení citlivosti a vzrušivosti u lidí je ale jev reálně pozorovatelný a dokonce i měřitelný. Ochabují nejen smysly, ale i vnímání prožitků.

V životě musí být dny všední a dny sváteční. Snaží-li se někdo prožít obden svátek, za čas mu všechny svátky zevšední a on nebude schopen rozlišit pocitově všednost od výjimečnosti. A totéž se děje s výjimečnými výrazy, jsou-li užívány více než mají být. Jsou-li „velkými” slovy označovány „malé” věci, děje, jevy, nevede to k „zvětšení” označovaných skutečností. Pouze k rozmělnění významu a účinku velkých slov, jehož důsledkem je stírání rozdílu mezi „velkými” a „malými” událostmi vůbec. A právě toto je příčinou hledání stále silnějších výrazů. Bílý, bělejší, nejbělejší, maximálně bělostný, ještě mnohem více bělejší, bělejší než kdykoliv předtím...

Měli bychom ctít velikost a exkluzivitu oněch „velkých” slov a používat je pouze tam, kde jsou na místě. Stejně jako zlato není drahé proto, že je žluté nebo odolné nebo kujné, ale proto že je ho (relativně) málo. Už král Midas věděl, že bude-li vše kolem něj zlaté, bude to bezcenné. Stejné je to i se slovy silně citově zabarvenými: Nebudeme-li používat hlavně ta méně zabarvená, stanou se všedními a přestaneme vnímat jejich sílu. A svět se pak stane opravdu černobílým.