A co takhle sportovní odpoledne? Nemyslím válení se doma u televize a koukání na sportovní přenos, ale zážitek na vlastní oči. Já tedy žádný fanoušek nejsem, ale když se naskytla příležitost, rád jsem ji využil.

Předně: nejsem příznivec žádného sportovního klubu. Sport na nejvyšší úrovni je pro mě cosi podivného, co nemá s původní ideou — procvičováním těla a udržováním kondice — nic společného. Jde hlavně o podívanou pro lidi. Radost z pohybu a soutěžení ve vrcholovém sportu nevidím. Nicméně názory typu „sportovci jsou debilové”, „sport je blbost”, „zásadně nesportuji” nebo „pohrdám sportem” považuji za opačný extrém a fanatismus.

Dobře se to teoretizuje od monitoru počítače, ale praxe je nenahraditelná. Poštěstilo se mi podívat se tuto sobotu na zápas naší nejvyšší fotbalové ligy. A rozhodně jsem nelitoval.

Celou tuto reportáž berte tak, že ji píše člověk, který byl na fotbale na této úrovně poprvé.

Vše začalo tím, že mi jeden kamarád navrhl, že zajedeme na Slávii. Přesněji řečeno na zápas stejnojmenného klubu. Vyrazili jsme my dva, a dále státní úředník, který nemá mobil a jedna krásná slečna. Ani jeden z nás není fanatickým sportovním fanouškem, přesto jsme se docela těšili na nové zážitky.

Vstupenky jsme dostali od nejmenovaného hráče domácího mužstva, cena za vstupenku byla vskutku zvláštní — totiž čestná. Co to znamená nevím, nicméně na utkání jsme šli zadarmo
Jelikož jsme měli lístků pět a byli jsme jen čtyři, jeden jsme věnovali náhodnému fandovi. Jeho výraz byl skutečně překvapený, ale myslím, že se nezlobil.

Prvním dojmem na stadiónu byl hluk. Hluk z reproduktorů. Stále zněla nějaká naprosto pitomá písnička „Sláááá áá vie! Slááá vi e”, text se týkal toho, jací že jsou hráči kabrňáci a jak sází vystrašeným soupeřům jeden gól za druhým.
Dále se mi celý stadion — hlavně tribuny pro diváky — zdál poloprázdný. Občas nějaký fanoušek, ale drtivá většina míst byla neobsazená.
A posledním zásadním dojmem byla zima. To je opravdu nutné hrát fotbal v únoru? V zimě se má lyžovat a bruslit, fotbal je podle mého názoru letní sport. Ale co se dá dělat — většina lidí si to zřejmě nemyslí, takže jsme zápas sledovali v mrazu.

Poměrně mě zaujal kameraman TV Prima, který naprosto soustředěně filmoval rošt s klobásami. Proč se zaměřil na klobásy, a ne třeba na diváky, mi nebylo zcela jasné. Jak už jsem ale řekl, byl jsem na vrcholovém fotbale poprvé, tak jsem se schválně nedivil, abych nevypadal nápadně.

Pak na hřiště naběhli hráči. Řeknu vám — pár fotbalových zápasů jsem už v televizi viděl. Tam to vypadá, že je hřiště plné fotbalistů. Není to pravda. I když je na hřišti 22 hráčů, je hrací plocha prázdná. Aspoň to tak vypadá.

A potom to šlo ráz na ráz: komentátor nás (diváky) přivítal, přečetl velmi nesrozumitelně soupisky obou mančaftů "číslo acetyři kapitán domácích Raekejbl", rozhodčí pískl do píšťalky a začalo se hrát.

Nebudu vás obtěžovat detailním rozborem hry. Stručně: dalo se na to koukat, nebyla to rozhodně nuda.

Po čtyřiceti minutách padl gól. Těšil jsem se, že uvidím opakování, jako v televizi, ale ono ne! Pochopitelně... Což mě trochu mrzelo, takhle jsem si ten gól ani nevychutnal. Což takhle zavést pravidlo, že po každém gólu musí hráči celou akci zopakovat...

Po přestávce padly ještě další dva góly (opět bez opakování!), zápas skončil a šlo se domů.

A co mě překvapilo? Úroveň fanoušků. Bylo jich tam asi 3500, a nevšiml jsem si jakéhokoliv konfliktu. Nikdo se neporval, nikdo neházel žádné předměty do hřiště, občas sice nějaký výtečník zapálil jakousi petardu nebo prskavku, ale to bylo všechno.

Když rozhodčí odpískal nějaký zákrok, se kterým diváci nesouhlasili, nikdo mu nenadával vulgárně. Tedy skoro nikdo, rozhodně jsem čekal drsnější reakce publika.

Takže celkový dojem příznivý. Ne že by se ze mě stal fanoušek, ale jako netradiční strávení víkendového odpoledne mohu doporučit. Příjemné prostředí, žádná agresivita, dobré klobásy, pivo jako křen.

Pouze kamarád, který všechno zařídil, trochu reptal. Je totiž zvyklý, že od svého kamaráda fotbalisty dostává VIP vstupenky — do nějaké prosklené lóže s občerstvením zdarma. Snad příště.

Pokud půjdete na fotbal v zimě, vezměte si sebou polštářek. Vyplatí se to. My jsme si polštářky nevzali, a celou dobu záviděli zkušenějším divákům.

Abych nezapomněl — skončilo to 3:0 pro Slavii, soupeřem byla Plzeň.
A příště bych se mohl zajít podívat třeba na hokej...