Mám dojem, že marodění je naší národní zálibou. Jistě jsem nepřišel na nic nového, už ve Švejkovi se píše, že „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantbande.” Že nás v tom budou podporovat i média, to mě trochu zaskočilo.

Nebudu tady nijak moralizovat. Takže jen taková změť vzpomínek.
Vzpomínám už od střední školy, že když se měla psát písemka, podezřele mnoho lidí šlo k lékaři. „Zejtra se píše čtvrtletka z matiky, musim se hodit marod, doktorka mi to napíše, ta je zvyklá.”
Já se nikdy těchto akcí typu „potřebuju se ulejt” neúčastnil. Bylo mi jasné, že když písemku nenapíšu v termínu, budu ji muset napsat jindy. Nebo budu zkoušený individuálně, a tam více záleželo na náladě pedagoga, než na znalostech.
Kromě toho mě dost děsila představě, že budu čekat kdovíjak dlouho v ordinaci, a pak mě bude někdo prohlížet.

Na vojně se do týdne po nástupu 80% lidí přihlásilo k lékaři, který zjistil, že tito přihlášení trpí spoustou neduhů, které jim znemožňují účastnit se rozcviček a fyzických cvičení vůbec. Já na to neměl náladu, a kromě toho se rozcvičky blahodárně podepsaly na mé fyzické kondici.

Po nástupu do zaměstnání jsem se setkal s mnoha fígly v házení se marod. Kromě klasického „potřebuju vymalovat, jdu k doktorovi ať mi to napíše” až k vychytávkám typu „dali mi výpověď, tak to budu tři měsíce nemocnej”.

Já měl vždy za to, že k lékaři jdu, když mi je špatně, když se cítím opravdu nemocný. A když jsem třeba jen nachlazený, tak si raději vezmu den volna a vyležím se.

Kromě toho představa, že v čekárně u doktora budu třeba i několik hodin poslouchat žvásty důchodců, kteří si tam jdou jen povídat, spolehlivě přefiltruje stavy „jsem nemocný” od stavů „není mi úplně dobře”.

U doktora jsem nebyl 8 let. Prostě jsem se nikdy necítil nikdy tak špatně, abych tam musel. Vlastně — jednou mě pokousal pes (cizí, ne můj), tak jsem se asi po 6ti hodinách odhodlal a šel se nechat ošetřit. Zbytečně, pes stejně vzteklinu neměl a moje vlastní ošetření (1 lahvička 3% peroxidu vodíku a 2 metry obvazu) se v podstatě shodovalo s tím, jak mě pak znovu ošetřil doktor.

U mě je prostě návštěva doktora spojená s pocitem „je to tak nepříjemně strávený čas, že si raději 20x rozmyslím, než tam půjdu”.
Kromě toho si nějakou nemocenskou prostě nemohu dovolit.

A jak to souvisí s těmi médii, zmiňovanými v úvodu?
Tak:
Zřejmě to funguje úplně jinak, než jsem myslel.
Asi není pravdou, že nemoc a maroděni je proces, který trvá od doby, kdy mi není dobře, do doby než se uzdravím.
Ve skutečnosti to zřejmě bude proces, který trvá od doby, kdy se mi to hodí, do doby kdy se to ještě vyplatí. Se zdravotním stavem to zřejmě nemá nic společného.

Přátelé, takhle ten kapitalismus nevybudujeme...

Tím jsem se nechtěl nijak dotknout nemocných, zvláště pak chronicky nemocných lidí. Pouze mě trochu překvapil obrat „vyplatí se mi být nemocný”, případně "jak dlouho se VYPLATÍ být nemocný".

Nevyplatí se být nemocný. Možná se vyplatí tak trochu si zasimulovat.