Všiml jsem si zajímavé a nepochopitelné věci. Lidé mi věří. Ale co s tím?

Ta důvěra lidí je zřejmě daná mými obchodními návyky, které jsem získával více než 10 let. Ale přesto...

Někdo shání počítač. Tak se obrátí na mě. Nevybavuji se, že bych toho člověka kdykoliv viděl. Připravím mu nějakou nabídku a řeknu, že budu chtít zálohu třeba 15000. Dotyčný zálohu přinese, já ji převezmu a vysvětlím, že nemám žádný doklad o tom, že jsem peníze přijal. Prý nevadí... Nestalo se mi to jednou. Stalo se mi to pokaždé, když jsem něco dražšího prodával. Teď nepíšu o mém zaměstnání, ale o mých soukromých kšeftících (o kterých můj šéf ví a toleruje je, i když svému zaměstnavateli trošičku konkuruji).

Ale i v práci se to projevuje. Moji zákazníci (firmy typu grafická studia, reklamnch agentury, vydavatelství) se mnou nepodepisují žádné papíry, když si od nich cokoliv odnáším (třeba za účelem reklamace nebo výměny). Pokud něco podepsat chci (jako že jsem já něco převzal) tak nezřídka odpovídají „přece si budeme věřit”. No nevím, jestli bych sám sobě v případě například notebooku za 50000 věřil

To byly dva příklady z mnoha. Lidé mi věří i v mnoha jiných situacích — tedy pokud jde o peníze. A já to nechápu.

Já bych sám sobě nesvěřil nic. Ani korunu.

Nevypadám příliš důvěryhodně. Rozhodně pravidelně nenosím oblek ani kravatu, boty mám často sportovní a košile se střídají s tričkem. Určitě nejsem ten typ obchodníka v dokonale padnoucím obleku. Spíše jsem typem podivné existence ve starším svetru.

Můj sestřih také nepatří mezi důvěryhodné. Charisma jsem také dvakrát nepobral

Co ty lidi nutí věřit mi?

Věřte nebo ne, ale není to snadné. Je to tak trochu pokušení. Já totiž důvěru lidí zatím nezklamal. Kdybych ale jednou polevil ve svých zásadách, mohl bych přijít k pěkným penězům.

Mimochodem: nechcete někdo koupit třeba počítač. Stačí mi záloha 20000 předem. A bez dokladu, budeme si přece věřit.