Už je to tak: Nemám rád lidi. Tedy samosebou, určité konkrétní jedince ano. Nemám rád lidi jako „masu”!

Skoro týden mě bolí koleno a za pět dní mi bude jednatřicet. Ženu mám v Německu na školení, špatně usínám a probouzím se jak zmlácený.

Jak stárnu, začínám se víc a víc uzavírat před světem a zjišťuju, že mi lidi ve větším počtu vadí. (Při této příležitosti bych rád vzkázal všem případným pořadatelům bloggerských, třídních či podobných srazů, kde bude víc než šest lidí: Nepřijdu.)

Nesnáším organizovanou zábavu. Už ani nepředstírám, že se bavím, pokud se nebavím. A pokud mě zábava ostatních obtěžuje, začínám být agresivní. Zábavy kterou se mi snaží kdosi vnutit proti mé vůli je čím dál tím víc a bojím se toho, že jednou budu mít hodně práce s tím, abych udržel svou agresi ve verbální rovině.

Před několika týdny jsme jeli autem z výletu přes vesnici, kde probíhal nějaký masopust či co a lidé stáli v silnici a zastavovali auta a obtěžovali jejich osádku svým veselím. Bohužel, nestačilo jim naznačit, že se nechci zapojit, že chci pouze projet... Lidi, já vám vaši zábavu neberu, ale nechci se jí účastnit!

S tím možná souvisí i to, že nemám rád akce typu Poslední zvonění. Respektuju právo maturantů se takto bavit do té doby, dokud oni respektují to, že já se takto bavit nechci.

A možná s tím i trošku, trošičku souvisí i to, že nemám rád cirkusové klauny. Když sleduju jejich vystoupení, zažívám silný, až skoro fyzický, pocit trapnosti.

To koleno furt bolí a hlavu mám úplně vydojenou, jen tupě šoupu myší doleva a doprava a doleva...

PS: Taky nechápu svaté války bloggerů, spory o to kdo má víc lidí za den a mám sto a jednu chuť říct, že mi už je všechno jedno. Ztrácím chuť cokoli psát, včetně PHPskriptů (Pixy, promiň, ta věc o které jsme se bavili se mi teď dostala do slepé uličky a já nevím jak dál) a nad čím dál větším počtem vzkazů a mailů si říkám: „No a?”