Tentokrát se rozepíšu o dvou knihách najednou. Na obě se chystám už velmi dlouho...

Začnu tou první, Rostenovým Kaplanem. Tu snad většina čtenářů tohoto webu, alespoň mám ten dojem, zná a čte. Pro ty, co ji nečetli, napíšu, že kniha Pan Kaplan má třídu rád je velmi pěkně napsaná kniha z prostředí jazykové třídy pro dospělé. V originále jde o třídu amerických imigrantů a probírají se záludnosti anglické mluvnice, v českých překladech (výtečný Přidalův a stejně dobrý starší Eisnerův) je zachováno místo a rámec děje, ovšem třída prof. Parkhilla rozebírá problémy češtiny. Překlad (lépe řečeno převod či adaptace) je tedy velmi obtížný a smekám klobouk před oběma pány...

Knížka je to svižná, čtivá a poutavá, přečetl jsem ji za jedno odpoledne a řval jsem u ní smíchy. Jenže — divná věc. Stalo se mi to, co se občas u věcí legračních stává: Při druhém čtení jsem se nesmál. Nebavil jsem se. Dokonce jsem se přistihl, že mě to nebaví. Nevím jestli to bylo tím, že všechny vtípky znám nebo rozpoložením. Každopádně Kaplan mi leží v knihovně a dodnes jsem se neodhodlal ho přečíst celého potřetí. Vždy začnu číst a za chvíli ho odložím.

Ale pokud jste ho nečetli ani jednou, doporučuji! A doporučuji novější Přidalův převod, který spojuje dvě knihy o Kaplanovi, logicky na sebe navazující, do jedné.


Druhá kniha, nebo lépe řečeno druhý autor, kterého chci doporučit, je Američan James Thurber. Kdybych ho měl představit velmi stručně, napíšu: Sranda jako Leacock, ale míň přehání... První kniha, kterou jsem od něho četl, byla knížka „Filozof a ústřice”, což jsou jednak jeho povídky a jednak jeho „Další bajky pro naši dobu”. Výborné jsou povídky o mužích a ženách, ovšem nikoli o těch, které známe z červené knihovny a ze seriálů, ale spíš o těch, které známe „odvedle”. Thurberovy ženy jsou rázné, jejich manželé spíš ušlápnutí, a když se vzbouří, tak jsou akorát k smíchu. Další Thurberovou silnou stránkou jsou literární parodie nebo drobné „črty” rázovitých a bizarních figurek (každé větší město pár takových jako je Dědek Konecsvěták má...)

Druhou knihou Jamese Thurbera, kterou se mi podařilo sehnat, je Karneval. Je to sbírka povídek, bajek, vzpomínek na mládí ("jak dědeček postřelil policajta" atd.), karikatur a ilustrací (Thurber si své povídky sám ilustroval, i přes to, že byl od mládí téměř slepý). Doporučuji si nějakou jeho povídku ve chvíli příjemného rozpoložení přečíst. Pokud vám jeho styl psaní sedne, budete se usmívat a alespoň jednou se od srdce zasmějete. A nebude to smích jedovatý a sarkastický...

Ukázka je dnes z povídky Pes, který kousal, otištěné právě v knize Karneval.

Jednou šla maminka do hotelu Chittenden navštívit jednu pracovnici v oboru mentální léčby, která v Columbusu přednášela na téma „Harmonické vibrace”. Maminka chtěla zjistit, jestli je možné vyvolat ony harmonické vibrace ve psovi. „Je to velký rezavě hnědý airedale,” vysvětlovala jí maminka.

Dáma jí odpověděla, že psa ještě nikdy neměla tu čest léčit, ale poradila mamince, aby si neustále sugerovala myšlenku, že nekouše a kousat nebude. Maminka si tu myšlenku zrovna druhý den zrána snažila vsugerovat, ale Muggs se právě při tom vrhl na ledaře, jenže maminka ten prohřešek kladla za vinu pánovi s ledem.

"Víte, kdybyste si nemyslel, že vás kousne, tak vás nekousl," vysvětlovala mu maminka. V záchvatu strašných, naprosto neharmonických vibrací se ledař odpajdal z domu.