Kdepak děti, to je radost. Zejména cizí děti...

Jel jsem na nákup. Vyšel jsem před dveře, kouknul do schránky — hm, jeden dopis a hafo letáků, vyberu to až se vrátím — a jdu přes ulici k autu. Odemkl jsem auto a koukám, jak po chodníku jde nějaká třída, tak šestileté děti a dvě učitelky. Kdepak, děti, budoucnost národa! Veselý smích a hlahol prosvětloval pošmourný den a já se díval, jak úplně vepředu jeden chlapeček, ferina jeden, zvedá víko od naší schránky, kouká dovnitř, jak svými malými prstíky šátrá skrz štěrbinu a snaží se něco ulovit a jak mu to nejde...

Týýýý hajzle jeden mrňavej! Třemi skoky jsem byl od auta u schránky a řvu: "Co sis tam dal? Co do tý schránky lezeš? Je to tvoje schránka, zmetku mizerná?" Vztek mnou lomcuje, vzduchem krouží pár facek, jenže támhle o kus dál jsou ty dvě učitelky. Já mu jednu vrazím, parchant chytne druhou o zeď, rozeřve se, já budu popotahován za ublížení na zdraví... To tak, mizero, za to mi nestojíš.

Šel jsem za učitelkama a povídám: "Dobrý den... Je mi to trapný, ale jedno z vašich dětí mi právě šmátralo ve schránce."

"Kterej to byl?!"

"Nevím," povídám, "jeden z těch vepředu..."

"No já to zjistím a přetrhnu ho jak hada... Furt jim to říkáme a oni to furt dělaj! Měl jste mu dát rovnou pár facek, to je lepší než spousta slov..." pravila učitelka silným hlasem učitelek prvního stupně a zařvala: "KDO TAM ŠAHAL DO TÝ SCHRÁNKY?"

A nějaká pilná holčička bonzačka (známe ty typy...) povídá "Horvát, paní učitelko!"

"Tak Ferko, tohleto teda ne..." Dál jsem neposlouchal a šel jsem zase k autu, že teda pojedu. Otočím se a slyším, jak Ferkův kamarád povídá: "Ale paní učitelko, on jen stál u dveří a nic nedělal!" a vidím, že Ferko mohutně přikyvuje.

Znovu Apollo u zadku, tři skoky a jsem tam: "Co to žvaníš? Že jenom stál u dveří? Dyk na vás koukám, dyť jsem viděl jak v tý schránce hrabe!" Zmlkli oba, Ferko se krčil vzadu a pod kšiltovkou byl bledý jako stěna (jako příslušníku minority mu to dalo asi dost práce). Chvilku jsem se ještě tvářil jako Herodes, učitelka mezitím nutila Ferka, aby se omluvil, slovy: "Tak se snad omluvíš, ne? Řekneš aspoň Promiňte...", Ferko nakonec sotva slyšitelně pípnul "Promiňte", já, velký demokrat, opáčil: "V pořádku, už to ale víckrát nedělej..." a šel jsem napotřetí do toho auta.

Seděl jsem v autě a říkal si: "Měl jsem mu jednu ubalit." Někdy je opravdu pár facek v mládí lepší než tři roky kriminálu v dospělosti. Navíc — stejně mi, předpokládám, jeho starší bratři přijdou v noci tu schránku ulomit...

A při té příležitosti mě napadá, že bych docela rád věděl, kde je můj dubnový Chip, který mi dodneška nedošel...