Mějme je rádi a zacházejme s nimi tak, jak si to zaslouží!

Dneska se mi nějak češtinsky urodilo... No ale co nadělám — když to tak přišlo...

Nejdůležitějšími slovy v jazyce jsou podstatná jména a slovesa. Podstatná jména vyjadřují „to co je”, slovesa vyjadřují „to co se děje”. Pokud chcete vytvořit větu, vystačíte si s podstatným jménem a slovesem (někdy i bez podstatného jména, to pokud je z kontextu jasné, o čem je řeč). A vice versa — bez slovesa větu neukuchtíte. (Nenechte se mýlit, "Super!" není věta, je to možná citoslovce, podstatné jméno, přídavné jméno nebo příslovce, ale není to věta, pouze výkřik!)

Kdysi jsem četl jakousi studii, ve které autor dokazoval, že rozvoj myšlení přišel ve vývoji až s „objevením” sloves. Můžete to pozorovat na malých dětech, které se učí mluvit. Nejprve zvládají podstatná jména, zájmena, přídavná jména, ale až když začnou používat slovesa, mohou tvořit věty a mohou svou činnost pojmenovávat. A schopnost pojmenovat činnost je první krok ke schopnosti rozmyslet si ji...

Bez sloves jsme na úrovni pračlověka, který povykoval „Mamut! Mamut! Tam!!!”

Máme trochu nevýhodu třeba proti angličtině, protože čeština je jazyk flexní, tedy takový, který slova ohýbá. A ohýbání, zejména sloves, není až tak úplně triviální záležitostí. Slovesa mají totiž několik desítek tvarů. Někoho ten počet vyděsí (pokud se je musí učit), jiný zase obdivuje bohatost jazyka (pokud ty tvary už umí). Slovesa zkrátka svou krásu odhalí jen tomu, kdo se s nimi naučí pracovat...

A snad právě tato „skrývaná krása” může za jev, který se nazývá substantivizace, tedy přenášení významu na podstatná jména a odsouzení sloves do podřadné role spony — jakési větné stafáže, která si vystačí s několika tvary sloves být, dělat, provádět nebo stát se. Dost často uslyšíte nebo uvidíte takové výrazy jako třeba „stal se slavným”, „naše firma provádí zajištění” nebo obludnou vazbu „tam se to ale nebude vejít!”

To jsou přeci vazby jako stvořené pro plnohodnotná slovesa: „Proslavil se”, „naše firma zajišťuje”, „tam se to nevejde”.

V oblasti firemní novořeči kraluje nepřekonatelná dvojice „provádíme zajištění” a „zajišťujeme provedení”. Do stejného rodu patří i dějová maskulina, tedy zpodstatnělá (zparchantělá?) slovesa jako je dopad, ohřev, nárůst... Pak čtu nehoráznosti jako třeba „ve směsi došlo k ohřevu”, namísto jaknámzobáknarostlého výrazu „směs se ohřála”.

Někdy volí mluvčí substantivní výraz proto, aby nemusel být konkrétní: „Projekt nebyl zvládnutý.” Slovesa, mršky, totiž vyžadují, aby bylo řečeno, KDO je původcem děje (nebo alespoň že nějaký původce vůbec je), takže slovesný výraz by tady musel znít: „Projekt jsme nezvládli.” A to už je sakra přiznání viny! To už jasně říká, kdo je viník (ke „krásné” vazbě kdo je na vině se dostanu jindy), zatímco tvar substantivní pouze konstatuje, že „projekt nebyl takový a onaký” a že si za to vlastně ten projekt může sám. I vazba s trpným tvarem „...nebyl zvládnut” připouští, že existuje někdo, kdo za to může, kým nebyl zvládnut. (Díky za upozornění, viz komentáře.)

"Došlo k zajištění pachatele" je už legendární výraz... Proč neříct „zajistili jsme” nebo „policisté zajistili”, nebo dokonce „pachatel byl zajištěn”? No proto, že by tím bylo řečeno, že to zajištění někdo udělal, že byl někdo původcem děje... I když v tomhle případě by na to mohl být hrdý!

Podobně třeba větou: „Chtěl bych být hubený!” vyjadřujeme své přání — Jó, kdybych byl hubený, to by bylo! Naopak věta „Chtěl bych zhubnout” skrytě říká, že s tím bude nějaká práce, že budu muset hubnout, a vůbec... Pro dnešní dobu je ovšem symptomatická snaha „stát se hubeným” bez toho, aby člověk „hubnul” (možno aplikovat i na jiné případy, děje, atributy...)

Na jedné straně tedy mýtíme slovesa kde se dá a nahrazujeme je podstatnými jmény se stejným věcným obsahem (že by vliv anglické přípony „-ing”, která ze slovesa udělá „podstatné jméno”?), na straně druhé vyvíjejí jazykoví fušeři slovesa, nad kterými zůstává rozum stát... Třeba takové sloveso „rozporovat” od podstatného jména „rozpor”, snad podle vzoru „doklad — dokladovat”. Tuhle ho použil nějaký komouš v televizi, ve větě „budeme tento návrh rozporovat”. Nejsem si zcela jist, co tím chtěl říci, ale asi něco v tom smyslu, že podají jiný návrh, který bude v rozporu s tím původním, nebo že poukážou na rozpory, nesrovnalosti v návrhu. Nevím, nejsem politik.

Odbočím: Ve mně slovo „rozporovat” vzbuzuje (mládí jsem prožil na vsi) asociace s „rozporkou” (ne rozborkou), což je takové to dřevo, na které se věší prase při zabijačce a které se používá při BDSM praktikách, jak mě upozornil MK (nechci kompromitovat, proto uvádím jen iniciálu). A v téže souvislosti si vzpomínám na větu, kterou jsem někde četl, a která zněla: „Když se jeho táta, sedlák, dozvěděl, že syn podal přihlášku do KSČ, tak ho praštil rozporkou mezi oči.” (To se hodí k tomu komoušovi, ne? Třeba měl na mysli něco podobného...)

Ale zpět k slovesům. Jsou to velmi důležitá slova, dala nám dar myšlení, dovolují nám tvořit věty a nezaslouží si, aby s nimi bylo hrubě zacházeno. Vždyť slovesa tvoří, zkrásňují, rozvíjejí, zpestřují a prosvětlují jazyk a přináší děj a činnost do našich životů.

Mějme je rádi!

PS: Na pragmatickou výtku „nejde přeci o správnost jazyka, ale o sdělení” mohu odpovědět jen jediné: Ten, kdo neovládá svůj jazyk, je pologramotný!